A tady to máme pohromadě

Vylosujte si článek a pusťte se do něj. V nabídce jsou náhodné postřehy z cest všude možně i měsíční jihoamerický deník.  

Vodovodní kohoutek, avokádo, doutník, chcíplá ryba, šváb, holínka, boxující krokodýl, král párků, safír... Tohle není generátor náhodnejch slov, ale namátkovej výběr z víc než 300 věcí, kterejm stojí po celý Austrálii obří socha. Fakt.

Pokud sledujete Facebook, víte, že už víc jak 14 dní trajdám po Austrálii a Oceánii a sbírám zážitky do deníčku. Právě teď sedím na posteli v bungalovu na Fidži a koukám, jak se v moři utápí cáry dešťový vody. A tak se naskytla chvíle pochlubit se se zatím nejsilnějším zážitkem výletu. Tváří tvář kráteru sopky Mt. Yasur a...

Sedím ve vlaku v půlce cesty do Mnichova a v hlavě počítám, co jsem všechno zapomněla nebo nestihla. Jó, bejt haur je jednoduchý, dokud nedojde na lámání chleba. A pokud jste flink jako já, tušíte, že každou hodinu strávenou jinak než poctivou přípravou na cestách pořádně pocejtíte. A když je ten Silvestr, loučíme se se starým a vítáme nový, můžu...

Při pohledu na Švédy klevetící při kávičce a skořicovým šneku člověka asi nenapadne, že historie rituálu fika je prošpikovaná kávovou prohibicí a že jednu z hlavních rolí sehráli krom naivních králů taky vraždící dvojčata. Skrz ně se fika prostřílela až do pracovních smluv.

Je to takovej dobovej kolorit. Každej den otevřeme jedno okýnko speciálního adventního kalendáře a vynervíme se čerstvou nadílkou stresu. Každej den má pachuť jiný únavný povinnosti nebo průšvihu. Zlatým hřebem je pak štědrovečerní hádka s rodinou. Aspoň tak to prezentuje spousta lidí na Facebooku nebo v objevnejch zamyšleních s titulkem Vánoce -...

Na 10 hektarech, 90 tisících metrech čtverečních užitný plochy a ve 20 budovách ukrývá Lipsko jednu z nejzajímavějších zastávek v tomhle nám blízkým německým městě, o kterým se říká, že začíná být víc cool než Berlín. Leipziger Baumwollspinnerei, zkráceně Spinnerei, má za sebou houpačkovou historii. Kdysi chlouba Evropy a ještě před pár lety místo,...

Ve škole jsem nedávala vždycky pozor, a tak jsem až minulý týden na Tenerife zjistila, že koukám na nejvyšší horu Španělska. Sopka Pico del Teide se schovávala po bílou pokličkou a skoro celej tejden se tvářila, že tam vůbec není. Příběh 3718 metrů vysokýho kopce je tak plnej výbuchů a rozčilenýho plivání lávy, že se Teide dostalo na žebříček...

Následovat zvednutý deštník průvodkyně a cupitat s ostatníma turistama starobylýma uličkama by mě moc nebavilo. Stačí ale, aby průvodkyně zvedla čerstvě usmaženou rolku, a poběžím jako pejsek. Pro lepší poznání Amsterdamu jsme si proto zarezervovali food tour s Hungry birds. Byla to moje první gastro cesta městem (kterou mi naplánoval někdo jinej)...

Snažím se to odnaučit, ale patřím k těm cestovatelům, kteří když slyší při odletu na letišti češtinu, panikaří. Takže když jsme plánovali cestu na Island, byla jsem v polomdlobách preventivně, protože mi bylo jasný, že češtinu uslyším úplně všude. Dopředu mi to tuhle zemi znechutilo. Co vám budu povídat - měla jsem pravdu. Ale taky jsem se pěkně...

To poslední, co chce člověk na svých cestách vidět, je apokalyptická vize budoucnosti. Když už ale leží přímo před vámi, je příliš lákavý ji aspoň trochu neprozkoumat. A tak jsme si zkrátili výlet do kazašskýho města Karagandy, abysme si mohli projet nejhnusnější město, jaký jsem kdy viděla.

Vždycky jsem měla ráda Vánoce - stromeček, sníh (nebo aspoň zima), balení dárků, sežrat rohlíčky ještě v adventu... Takže svátky v tropech a zdobení palmičky při šumění oceánu se mi moc nezamlouvaly. Dohodli jsme se proto, že vyrazíme klín klínem a místo ponožek si dáme letenky na Maledivy. Ze Srí Lanky je to totiž za humnama.

Před Vánoci jsem si řekla, že je fakt potřeba o sobě dát zase trochu vědět a že musím napsat nějakej ten post. A protože jsem si to přikázala, sama sobě jsem se začala vzpouzet a příspěvek odkládat. Logika malýho dítěte u mě zafungovala naprosto bez chybičky. Proto píšu víc než po měsíci a nových zážitků mám tak na dvě knihy....

Jeden z nejčastějších dotazů, který na Srí Lance dostávám, ať už od novinářů nebo náhodnejch Uber řidičů a jim podobnejm, je ten, jak se mi spolupracuje s místníma a v těchhle podmínkách. Většinou odpovídám: Well, it's challenging. Je to náročná výzva. Když jsem to řekla naposledy, paní naproti mně se rozesmála.

Je pátek večer, vzduch se trochu pročistil silnou bouřkou, která metala blesky na blízkou pláž, takže mám výjimečně vypnutý větrák. Sedím potichu a potmě schovaná před komáry pod moskytiérou. Další náročný pracovní týden se chýlí ke konci a já si uvědomuju, že se mi nakupily poznámky. Nejvyšší čas je překlopit na blog.

Přijde mi to trochu divný, ale už tady budeme skoro týden. Na spoustu věcí zírám jako z jara. Na druhou stranu už tu máme svýho bagetáře, svýho distributora banánů a masérku, který půjdem nejspíš brzo na svatbu. Jo, a Martin už má věrnostní kartičku do nedalekýho obchoďáku. Ne všechno ale jde tak hladce.