10 věcí, které mě při cestování fakt překvapily

30.07.2013

Možná si budete myslet, že jsem naivní. A nebo možná za chvíli zvednete obočí do pořádný vejšky. Tohle je totiž seznam věcí, který životem a cestováním nepolíbenou holčičku uvnitř mě pořádně zfackovaly. Seřadila jsem je tak, jak mi přišly na mysl, takže žádnej žebříček nehledejte. A mimochodem - jak jste na tom s cestovatelskýma šokama vy?
  • Z těch příjemnějších překvapení to bylo určitě to, jaký může mít jedno město charisma. Těšíte se tam, protože jste ho mockrát viděli ve filmech, ale určitě to není plánovanej highlight výletu. A helemese! Ty křivolaký ulice, to panorama a ty divný a krásný lidi všude kolem. Asi to tady miluju! Je to jako kdybyste si píchli drogu - zorničky se rozšíří a vy tu chodíte jak náměsíční a vzdycháte. I ti bezdomovci tu smrdí víc poeticky. Následnej výběr filmů a knížek pak stojí před zásadní otázkou: kde se to odehrává?! Mně se dostalo pod kůži během mžiku San Francisco. "Jsem písí a jsem Friscoholik." "Ahoj písí!"
  • Život není spravedlivej. Lidi se ve jménu hesla volnost, rovnost, bratrství vraždí už pěkně dlouho a je nám to víceméně fuk. Naše chvilka pravdy většinou přichází v době, kdy nám někdo šáhne na daně nebo na hranolky, co jsme si objenali navíc. Koexistence hodně bohatejch a hodně chudejch těsně vedle sebe ale dokáže pěkně bodnout někde hluboko pod žebrama. Víc, než si člověk před odjezdem plánuje. Pohled z šanghajskýho mrakodrapu na hlavní třídě do starý zástavby, kde jednu místnost sdílí třígenerační rodina a záchod a kuchyň jsou na chodbě nebo na ulici, protože dovnitř se prostě už nic nevejde, není pro citlivější povahy jednoduchej. Stejně tak jako nepřítomný výrazy Masajek tančících pro turisty ze západu, kterejm se pod nohama proplejtá dítě "oblečený" do hadru svázanýho starým řemínkem. Co v tu chvíli dělat? Schovat nablejskanou zrcadlovku a jít si koupit ošklivý korálky, který leží na desce ze sušenejch kravskejch hoven. A opakovat si, že turistika pomáhá místní ekonomice. 
  • Po nekonečným trmácení autobusem se smradlavejma místníma, po hnusným jídle, po předraženým vstupu na nějakou must-see atrakci, po dlouhým dnu v cizí strašně divný zemi člověk dost často touží po jediným - horký sprše. Jak to ale udělat, když z trubek sotva teče vlažná a hlavně v žádný koupelně v jihoamerickejch velehorách, kde i přes léto klesá teplota k nule, nejde zavřít okno? Respektive s těsněním sklenějch pásů ovládanejch páčkou žádnej místní inženýr nepočítal. V kombinaci s oknama v místnostech, který pro změnu možnost otevření vůbec nemaj - k nezaplacení.
  • Není většího nadšení po cestě, než když se konečně vydáte na plánovanej road trip. Sedíte, bavíte se, spolujezdci popíjí, řidič se cejtí jako pán, protože zvládá i tyhle silnice na konci světa. Koupíte si pořádnou mapu, kde jsou zakreslený i polňačky a řešíte první zastávku na čůrání. Co když ale podle mapy jedete po dálnici a ona je to ve skutečnosti polňačka? Uruguayský ministerstvo dopravy má rozhodně co dohánět. Silnice první třídy tu maj s trochou štěstí asfalt, většinou je to ale cesta od výmolu k díře a turista velmi rychle pochopí, proč je tady tolik kovbojů na koních.
  • Tenhle bod není zas tak šokující, ale pokaždý mi nezbejvá než jen kroutit hlavou. Je to náš benevolentní vztah k alkoholu a restrikce ze strany ostatních států. Ze všech těch zemí, kde jsem - ač malej píč - vzpomínala na to, jaký to je koupit kdekoli kdykoli pivo, mi v tomhle nejvíc utkvělo Norsko. Pivo tu koupíte v supermarketech jen do osmi do večera, víno a tvrdej jen ve specializovanejch obchodech, který v běžný dny zavíraj v šest, v sobotu ve tři a v neděli máte smůlu. Alkohol nad 22 procent vám neprodají, pokud vám není aspoň 20 let. O cenách ani nemluvím. Bary tu navíc zavírají už ve dvě. Že by to ale z Norů dělalo abstinenty a slušňáky, to se teda rozhodně říct nedá.  
  • Jste-li zaměstnanec společnosti, jejíž působnost je v několika zemích, a vy mezi těmi státy taky pendlujete a komunikujete s návštěvníky těch zemí, leckdo by mohl očekávat, že budete mluvit více než jen mateřským jazykem. Jistě, v Jižní Americe sice skoro všichni mluví španělsky. Ale šance, že jako letuška narazíte na turistu z jiného kontinentu nebo jazykové skupiny, je docela vysoká. O to překvapivější je, že na otázku Dů-jů-hev-votr? letušky z chilské Sky Airline dokázaly odpovědět jenom Ke? Nebo se v horším případě rovnou otočily na někoho, kdo má tolik slušnosti, aby se na jednu z nejčastějších otázek v letadle zeptal španělsky. Protože od toho tady ti cestující jsou.
  • Pokud jste se ale v tomhle místě ušklebovali nad jihoamerickou omezeností, ráda vás vrátím zpátky na zem. Nebo spíš do pěkně polstrovanýho koženýho křesílka s opěrkou na nohy a prostorem jak pro brunejskýho sultána. Dámy a pánové, vítejte na palubě jihoamerickýho dálkovýho autobusu, kterej má vyšší standard než průměrná byznys třída v zámořskejch letech. 
  • Když jedete do místa, kde se nechávaj celebrity fotit nahoře bez, a který je proslulý bílým pískem a tyrkysovým mořem a taky starobylejma památkama, většinou vám nedojde, že v některejch částech téhle země zuří válka. Mexiko je u nás spojovaný víc s Karibikem než s válkou drogovejch kartelů. O to je srážka s realitou drsnější. Cestou z úchvatnýho Teotihuacánu s pyramidama, o jejichž původu neměli tušení ani Aztékové, nás zastavila ozbrojená policejní kordona. Všichni chlapi museli ven, prohledali je, zbytek autobusu prošli a prozkoumali. Tolik nás to nerozhodilo. O týden dřív jsme seděli s půllitrem cuba libre na terase baru pro lokály uprostřed tepajícího turistického letoviska Playa Del Carmen, když kolem projel džíp s policajtama se samopaly. Nechápavě jsme se otočili na našeho průvodce. "Drogové války zhruba co dva roky propuknou na jiném místě, tady byly nedávno. Dokud tu nejezdí armáda, je to v pohodě," ujistil nás. O deset minut později pod námi projíždí džíp s vojáky, samopaly a lehkým kulometem. Radši jsme si rychle znova objednali. 
  • Prolínání kultur má u nás v Evropě takový něžný nádech. Trochu jako tahy štětcem v rozpité vodě. Alespoň oproti tomu, co se děje v Macau. Tenhle poloostrov sto kilometrů vzdálený od Hongkongu je v tomto směru podobný spíš srážce ledoborce s pancéřovým vlakem a obřím důlním rypadlem. Původní čínské obyvatelstvo tu více či méně úspěšně kolonizovali Portugalci, a když ho koncem 90. let předávali zpátky čínskýmu drakovi, padla volba na Las Vegas. To se tady totiž rozhodli vystavět všude kolem. Čínský obchůdky a chrámy tak obtíkají portugalský památky a nad nima se tyčí obří a nechutný kasína - ideálně a originálně ve tvaru Benátek. Jestli Vegas stavěli zfetovaní architekti, tak tady byli sjetí, ožralí a po dlouhým mentálním onemocnění. Není divu, že Macao předběhlo v obratech z hazardu Vegas. Když to člověk vidí, tak mu nezbejvá než si jít radši pořádně zagemblit.
  • Co děláte, když se rozhodnete, že někam odletíte? Zjistíte si cenu letenek, koupíte je, oznámíte v práci dovolenou, seženete si průvodce, pustíte si nějakej dokument, koupíte si mapu, nakoupíte potřebný věci, zabalíte, zabukujete hotel a auto, objednáte taxíka... A až na místě často zjistítě, že je lepší spíš nic neplánovat. Tohle jsem se alespoň naučila já. Jistě, sedět v jedenáct večer, kdy všechno zavírá, na rozpáleným nádraží v Santiagu a snažit se zabukovat nejbližší hotel nebejvá příčinou vnitřního klidu. Na druhou stranu ale je úlevný zjistit, že když nemůžete jet tudy, zvolíte prostě o dva dny delší cestu - a ono se to nepodělá.