Festival po mexicku

21.05.2013

Každý z nás byl na nějakým tom větším festivale. Ať už to byly Colours, RfP, Pohoda, MoR nebo třeba United Islands. Sedíte na zemi při čekání na další koncert, pijete zteplalej gambáč z kelímku a říkáte si, že je tu lidí jak much. A tenhle pocit toho, že jste na jedný vlně s tisící dalšími spálenými návštěvníky, že si všichni v jednom rytmu máváte ručičkama do taktu nějaký tý český superpecky nebo že nasáváte zahraniční atmosféru na jedinečným koncertu nějakýho cizí hvězdičky, ten se neuvěřitelně rychle rozplyne při prvním pohledu na moře lidí proudících na jeden z největších latinoamerickejch festivalů Vive Latino v Mexico City. 

Lístek na jeden den nás stál kolem osmi set korun. To je pro drtivou většinu obyvatel z tohohle dvaceti šesti milionovýho špinavýho města prakticky nedosažitelná částka. Bohatá vrstva se tu ale počítá na sta tisíce lidí a spousta fanoušků je ochotná na tuhle událost šetřit třeba celej rok. Festival se odehrává na jaře uprostřed města na velkým stadionu. My jsme při hlavním koncertě odhadli návštěvnost (podle počtu tribun a konstelace hvězd nad košem s kelímky) na 70 tisíc lidí. Později jsme se dočetli, že kvůli bezpečnosti údajně pouštěli do areálu oněch 70 tisíc návštěvníků. Ale vzhledem k tomu, že nikdo z nás nemusel hlásit "prvý, druhý!", opravdu hodně pochybujeme, že by mexičtí organizátoři dali přednost bezpečnosti před záplavou pesáků (místní měna v hantýrce). Rok před tím bezpečnostní pravidla nikoho netankovaly, takže tu bylo přes 125 tisíc lidí. A když řeknu, že při naší návštěvě tomu bylo dost podobně, tak je to bud pravda, nebo ať mě Montezuma shodí do Popocatepetlu!

Co je na mexickým festivalu lepší než u nás? Jednoznačně catering. Pod pódiem, kde je narváno k prasknutí, neustále krouží desítky číšníků (!!!) ve vestičkách a s motýlky. V ruce mají košíky po šesti pivech a vy se tak vyhnete nekonečným frontám u pivních stánků. I tvrdej tu je hned po ruce. Obsluha v širokejch kloboucích rozlívá mezcal z barevnýho stánku na kolečkách. Na halušky a čínský nudle zapomeňte. Zato dostanete výborný maso neurčitýho původu nebo zeleninu v kukuřičný placce s fazolovou kaší a jiný mňamky týhle celosvětový kuchyně. 

Prošli jsme areál křížem krážem až došlo na koncert Molotov, při kterým se rozpoutalo nefalšovaný peklo. Rockoví matadoři z Mexico City, kteří se probili i na naše minifestiválky, kde si zahráli na druhý stagi ve dvě odpoledne, jsou tady doma. A Mexičani je milují. Doufám, že na jinejch pódiích teď nic nehraje, protože tam nejsou nejspíš ani osvětlovači nebo zvukaři. Všichni lokálové tu stojí se zdviženejma rukama, řvou z plnejch plic, míří na Molotov smartphonama, natáčej si je - a my si natáčíme je. Protože z písniček najednou vznikají chorály, staří i mladí jsou u vytržení a my tu stojíme s kelímkem piva v ruce, čumíme a snažíme se to vstřebat. Nerozumíme ani slovu, ale ta davová energie je mocná, stojíme na tribuně a je nám jasný, že kdyby teď po nás Molotov chtěli, abysme skočili dolů, tak to budem holt muset udělat. Fat Boy Slim, který dorazí bezprostředně po tomhle koncertě si už moc neškrtne. Půlka lidí odešla a ti ostatní jen čekají, kdy je zas zachvátí duch aztéckejch rockerů a oni si budou moct na mexický vlně ujet někam hodně daleko od zasmogovaný a chudý reality všedního dne.