Jak nespadnout do sopky na Vanuatu

16.01.2018

Pokud sledujete Facebook, víte, že už víc jak 14 dní trajdám po Austrálii a Oceánii a sbírám zážitky do deníčku. Právě teď sedím na posteli v bungalovu na Fidži a koukám, jak se v moři utápí cáry dešťový vody. A tak se naskytla chvíle pochlubit se se zatím nejsilnějším zážitkem výletu. Tváří tvář kráteru sopky Mt. Yasur a zvířeně v domku v koruně stromu. 

Nechtělo se mi tam. Když jsem zjistila, že bych se na Vanuatu měla plahočit po sopečnejch kráterech, projela jsem si v hlavě všechny možný důvody, proč tuhle zajížďku vynechat, včetně vymyšlenýho napadání na levou nohu, hypochondrickýho kašle ve vulkanickejch oblastech a politicko-náboženskýho přesvědčení zamezujícího výšlap kopců nad 400 metrů nad mořem. Ukázalo se ale, že Mount Yasur má jen 361 metrů a že nejde jen o škrábání se na kopec, kde se už tři miliony let nestalo vůbec nic. Yasur je jeden z pěti nejdýl kontinuálně chrlících vulkánů na světě (nebo tak nějak) a hlavně se mu můžete podívat zblízka do očí.

Jde jen o to si koupit letenku z hlavního ostrova Vanuatu Efatu na ostrov Tanna (protože lodí to trvá stejně jako celá dovolená) a pak se někde ubytovat a vyběhnout nahoru. Na Tanně je díky Yasuru druhej nejrozvinutější turismus hned po hlavním ostrově, na kterým ale není rozvinutej skoro vůbec. Takže si to dovedete představit. Letišťátko jako náprstek, určený pro malý letadla, kde vám letenku vypíšou ručně a místo rentgenovýho rámu se na vás usmějou. K našemu ubytku hned u paty Yasuru skoro na druhý straně ostrova nás mělo odvízt auto za pětikilo na osobu. Než jsme pochopili, který to je, byl vnitřek plnej a na korbě pick-upu seděli tři další lidi s velkejma krosnama a místní pohůnek. Docpali jsme se k nim my čtyři a naše krosny a zaťali jsme pěsti do dvaceticentimetrovýho rámu, kterej bránil vypadnutí. Pohůnek si sedl ležérně s jednou nohou z auta a usmíval se nad našima vyděšenejma výrazama. Po chvíli drncání jsme zjistili, že s náma jede Tomík, Švýcar s českými rodiči, takže bysme neměli nahlas komentovat výběr podprsenky francouzský spolujezdkyně (respektive měla si vybrat aspoň nějakou). Během chvíle jsme sjeli z asfaltky a hezkou cestu vystřídal beton a pak už jen díry, bahno a udusaná hlína. Že to s tím úpěnlivým držením přeháníme jsme pochopili ve chvíli, kdy jsme předjeli jinej pick-up, na jehož korbě sedělo tak dvacet lidí a všichni nám zběsile mávali. Vanuatu - přátelské ostrovy, to fakt platí.

Bydleli jsme u Thomase, kterýho zná celá Tanna (při 33 tisících obyvatel to ale není zas tak náročný) a půlka Efatu. Je to zástupce bosse vesnice, kterýmu patřilo naše bydlení. Nakonec jsme všichni čtyři složili hlavu v nižším patře dvoupodlažního domku, kterej seděl zhruba v osmi metrech v koruně stromu. V ubytku bylo celkem 6 hostů a všichni se nacpali do těchhle dvou pater. Hned první večer jsme si užívali představení, který nachystal Mount Yasur. Z vrcholu se červeně kouřilo a sopka tiše hřměla. Nad horou blikalo tisíce hvězd a někde mezi nima Jižní kříž. Noc v jižním Pacifiku byla absolutně potemnělá. Elektřina se v těchhle místech zapíná jenom na pár hodin denně. Prosáklí repelentem jsme srkali místní pivo s eruptivní přirážkou a koukali na to, co nás čeká.

Neoficiální cestou

Jedna polovina naší výpravy to už ale tak trochu tušila. Zatím co ta druhá (včetně mě) si dala zdravotního šlofíka (v mým případě spíš úplně normálních poobědovejch dvacet), vydali se ti dva blázni na sopku z neoficiální strany. Bylo jim úplně jedno, že je to jediný místo, kde nebují žádná vegetace, a že je to možná tím, že tímhle směrem prakticky furt vane sírovej mrak plnej popela a vulkanickýho písku. Místo plánovanejch 20 minut to šlapali 2 hodiny, nahoře si dali rychlý selfíčko a mazali zpátky, protože se báli, že je zahlídli průvodci na druhý straně kráteru, který zrovna provázeli asi 60 lidí při večerní prohlídce. Úplně černý, zpocený a poloslepí pak vylezli do domečku a vykládali, jak to zejtra bude "strašně hustý", přestože viděli vlastně jen kouř. Tak jo. Koupili jsme lístky na prohlídku při východu slunce (denně jsou jenom dvě) a šli jsme asi v devět spát, aby se nám ve tři ráno líp vstávalo.


Víte, jak vypadá takovej průměrnej stromovej domek na Vanuatu? Asi jako kdyby ho dělal čtrnáctiletej floutek pro svý kámoše, aby měli kde tajně popíjet kavu. Má sice dvojitý zdi, ale je skrz ně vidět do džungle. Takže když si k tomu připočtete divokou tropickou zvířenu, čeká vás zajímavá noc. Důkladně jsme pod matraci naskládali volný konce moskytiéry a na dírách jsme uvázali uzlíky. To aby se k nám nepřiblížili nejenom komáři, ale hlavně švábi, který maj v tropech velikost ozářenejch godzill. Všichni už spali a já skoro taky, když jsem uslyšela, jak na zemi asi tak metr od mý hlavy něco hlasitě šustí. Okamžitě mi v hlavě vyskočil obrázek půlmetrovýho švába, jakýho svět ještě neviděl. Nebo hada. Nebo nějaký vanuatský příšery z pralesa. Vzbudila jsem Martina, jehož jediná reakce byla začít škrábat na rám postele. Šustění přestalo. Tahle situace se asi dvakrát opakovala, dokud jsem se neodvážila podívat se Medúze do očí. Zjistit, co se mě snaží ve spánku pomalu uškrtit nebo uštknout bylo milosrdnější než poslouchat neustálý střídání šustění a škrábání. Vyčíhla jsem si nejlepší chvilku a posvítila jsem baterkou do očí středně velký myši s dlouhým ocáskem. Vytřeštěně na mě zírala a během chvilky si rozmyslela dobejvání se do balíčku Oreo sušenek a zaběhla mezi stěny. Cestou to vzala přes všechny naše věci. Vzali jsme (Martin) ještě nedotknutý sušenky, pověsili jsme je na balkónek a pokračovali v zírání do tmy (já).

Vaše bezpečí - moje priorita

Ve 3.30 se nás u vchodu sešlo 7 i s průvodkyní. Zkušeně jsme naskákali na korbu a zuby nehty jsme se snažili nevypadnout. Pod kráterem jsme dostali instruktáž. Naše průvodkyně Nancy nám vysvětlila, že její prioritou je naše bezpečí a že pro to má hned čtyři pravidla. Víceméně všechny se točily kolem toho, že je bezpečí fakt důležitý a že se průvodkyně jmenuje Nancy. Pak jsme se během pěti minut vyškrábali úplně nahoru a začala show. Odpoledne poté jsme se dozvěděli, že aktivita byla na stupni 2 (z 5, kdy 5 je konec světa). Podle Googlu se při dvojce může jenom pod kráter a hrozí velký nebezpečí, že to schytáte lávovým kamenem. Jenomže na Vanuatu platí jiný pravidla. Podle místních průvodců můžete vyhupkat až nahoru. Tak třeba "vaše bezpečí je moje priorita" znamená lehnout si dva metry pod okraj kráteru a nechat turisty, ať sami zjistí, kde je to ještě v pohodě a kde už je to smrt. Že jo, Nancy? Tam, kde by v Evropě byly dlážděný chodníky, metr dvacet vysoký ploty, případně zdi s malejma skleněnejma průzorama, je na Vanuatu volný prostranství a svoboda zásahu lávou. A díky tomu jsme se podívali do chřtánu pekla. Z několika rudejch očí sopky vylítávala co dvě minuty lávová sprcha, která občas vypadala jako plivance rozžhavenejch kamenů, občas jako rozptyl rudýho slizu. Při tom se sem tam zvedl nějakej netopýr a zakroužil nad kráterem. Země se chvěla a hlasitě duněla. Co chvíli se z vulkánu vyvalil kouř zhruba o třech barvách, kterej smrděl po zkaženejch vajíčkách a přinášel s sebou spršku písku a kamínků. Nad mořem začalo svítat, ale my jsme nemohli od toho rudýho divadla odtrhnout oči. Všichni jsme si připadali titěrný, postradatelný a zranitelný. Snad každej výbuch ze mě vyrazil nějakej vyděšenej výkřik nebo aspoň překvapený vypísknutí.

Odpoledne jsme se zašli podívat na krátký taneční představení pro druhou (o dost větší) skupinu. Tanec na počest sopky, kterou místní považujou za svýho boha, se horou inspiroval. Synchronizovaný dupání a rytmickej zpěv určitě dokáže člověka přenýst do podobnýho tranzu jako při pozorování brány pekel tam nahoře. Chtěli jsme po Nancy, aby nám zařídila ještě místo na malým pohoštění, až večerní skupinka sejde dolů. Nancy se usmála a řekla, že si máme koupit další lístek. Co bysme taky za 2 tisíce korun za vstupenku chtěli.