Jak to se mnou mluvíš?!

31.03.2018

„Pozdravilas? Teď se baví dospělí, tak nás nech. Nebuď drzá!“ Jó, jednat s ostatníma jsme se naučili rychle. Díky škole, díky rodičům, kteří zakročili ve chvíli, kdy z nás vypadla nějaká ta neomalenost, víme většinou přesně, co si ke komu můžeme dovolit a co už je za čárou. V tom nejčastějším dialogu v našem životě ale hážeme jednu podpásovku za druhou. Jenomže u něj většinou není přítomná žádná autorita, která by zakročila a řekla: "Nezbláznila ses? Co si to dovoluješ?!"

Ani bych nespočítala, kolikrát za den jsem řekla: „Ty seš ale blbá! Jaks to mohla udělat!“ (Samozřejmě nemyslím jenom tohle větu, připočítávám ještě všechny další varianty s nápaditějšíma urážkama.) Ne, nejsem hospodskej hulvát, kterej se takhle baví s kamarádkou, s kolegyní nebo s mámou. Takhle jsem mluvívala sama k sobě. Stačilo málo - rozlejt kafe při nalejvání z tý konvičky, ze který to furt kape, upustit na zem přezrálý rajče při chystání snídaně, zapomenout poslat pracovní mail, nestihnout tramvaj, protože jsem se zakecala, pokydat si triko při čištění zubů, neuvědomit si, nepochopit, neoznámit, ztratit, promarnit, utratit... Prostě udělat chybu. A pak se prostě jen vztek na vzniklou situaci přetavil do urážek namířených proti sobě.

Hrozně se mi nechce použít to slovo. Se sebeláskou se tolik šermuje v motivačních citátech, dobře míněnejch (ale obsahově vyšumělejch) článcích, na sociálních sítích i na jógovejch lekcích, že se z ní tím nadužívám vlastně vytratil význam. Sebeláska neznamená, že od teď můžu bejt sobec, protože sama sebe postavím na piedestal a všichni ostatní si polibte. Sebeláska je každodenní péče v drobnostech.

Přerušit řetěz vzteku

Třeba v tom, jak sami se sebou nebo o sobě mluvíme. A nemusí jít jenom o věty, kterejma se trestáme, když něco nevyjde. Výsada obzvlášť žen je shazování vlastního úspěchu. Jak odpovídáte, když vám někdo něco pochválí? Nejčastější reakce bývá vyvracení. „Ale prosím tě, vždyť to nic nebylo. Tentokrát se mi to moc nepodařilo. To by zvládl každej....“ Z nějakýho důvodu je hrozně těžký prostě poděkovat a smířit se s tím, že se nám něco povedlo. Všímám si, že hodně často takhle mluví hlavně mámy. Všechny moje kamarádky s dětma se podceňujou, okřikujou se a omlouvaj se za nesmysly. A to dost často před svejma dětma. Záhada tuhýho kořínku tohohle zlozvyku je rozlousknutá. Kromě znalosti toho, jak nezaprat bílý prádlo nebo uvařit česnečku, si často odneseme z domu taky základy sebemrskačství.

Dobrá zpráva je, že to jde změnit. A vlastně to není zas tak těžký. V první řadě je potřeba si tyhle věty uvědomit. Jeden můj známej teď bojuje s tím, že si moc stěžuje. Dostal knížku, která mu pomáhá se těchle vět zbavit, a k ní náramek na ruku. Kdykoli si postěžuje, musí přendat náramek z jednoho zápěstí na druhý. Nedávno si stěžoval (ještě mu to moc nejde, no), že akorát přehazuje náramek a sem tam se zarazí před tím, než něco řekne. To, co on považuje za selhání, mi přijde jako úspěch. Během měsíce mu došlo, jak často během dne brblá, a dokonce se dostal tak daleko, že už začal něco z toho eliminovat. A to stačilo mít jen na ruce náramek. Tohle je jedna z cest, jak si zvědomit to, co jinak proběhne nepozorovaně během dne tisíckrát hlavou. Ale někdy stačí prostě jen už o tomhle problému vědět.

Druhej krok z celkem dvou (říkala jsem, že to není náročný) je představit si místo sebe coby příjemce všech těch urážek někoho jinýho. Někoho, na kom vám záleží a koho máte rádi. Člen rodiny, kamarádka, kamarád, partner, partnerka. Většinou není nikdo, komu byste za rozlitý kafe vynadali. Naopak - řekli byste, že se nic nestalo a jedním tahem ubrousku byste se zbavili bryndy na stole. Tenhle trik mi před pár lety ukázala moje nejlepší kamarádka a tak jsem si do týhle mentální rovnice dosadila místo sebe ji. Pokaždý, když se mi něco nepodaří a mám chuť na sebe vřískat, napadne mě, co bych na to řekla jí. Propast mezi chováním vůči sobě a vůči ní nemůže bejt větší. Nedaří se mi to vždycky. Se tam mi to prostě ujede, sebemrskačství je holt železná košile. Ale tahle srovnávací metoda začala prosakovat i do jinejch oblastí mýho života. To, co si nakládám na svý malý záda, už mi nepřijde tak automatický a směšně malý. Protože jí bych to na její (taky malý) záda nenaložila.

Jak mluvíte se svou nejlepší kamarádkou vy?

Ještě nechoďte! Mám tu pár dalších věcí, co by se vám mohly líbit:
> Proč potřebujeme být pořád perfektní?
> Aby nám z toho jarního úklidu nemrsklo
> A jeden cestovatelskej - tentokrát z mexickýho Karibiku