Jižní Amerika - den 10.: Rákosoví ostrované

07.04.2013

O ranní probuzení v našem hotelu, který skutečně nevypadal tak, jak ho prezentovaly fotky, se postaral první karnevalový průvod. Vystřelili jsme z postelí (ráda bych řekla, že v pyžamech, ale v místní kose jsme na sebe navlíkli všechno, co bylo po ruce, a ve spacácích jsme vlezli do peřin) a přilepili jsme se na špinavé okno, aby nám neunikl žádný tanečník. Asi jsme za tím oknem, co bylo až k zemi, vypadali jako opičky ze zoo. Po snídani, která se ani tentokrát nepokusila rozvinout v nás lásku k peruánské kuchyni (bílá houska, máslo, marmeláda a koka čaj po dvoustý) se od recepční dozvídáme, že hlavní den karnevalu je až zítra. Nám to ale nevadí, náhradní program si zvolíme okamžitě. 

Zamíříme do několika cestovek a vybíráme si nejlevnější a zároveň nejzajímavější výlet na plovoucí rákosové ostrovy Uros na jezeře Titicaca. Na ostrovy vyrážíme až odpoledne, takže si ještě zajdeme na mši (fotit, pomodlili jsme se už cestou na Machu Picchu) a procházíme se ulicemi, které zdobí oltáře a květinové ornamenty (po obrovských květinových kobercích není druhý den ani vidu). Nakonec zamíříme na oběd a šťastnou náhodou si vybereme cevicherii. Aniž bychom to tušili, ochutnáváme jihoamerickou specialitu ceviche - studený rybí talíř z nakládaného syrového pstruha (nebo jiné ryby) v hodně kyselém nálevu se zeleninou. Na talíři jsme měli ještě čipsy ze sladkých brambor. Mňamka, i když na někoho může být až moc kyselá. 

Odpoledne čekáme na auto, které nás má vyzvednout a dovézt do přístavu, odkud se vydáváme na tříhodinový výlet za 25 solů. Jenomže městem prochází průvody a auto má zpoždění. Kluci se vydávají do nedaleké cestovky, aby zjistili, jestli nás zase nenatáhli a my mezi tím oprašujeme sprostý španělský slovíčka před hotelem. Mezi tím ale přibíhá mladá Peruánka a táhne nás k autu, jinak nám prý ujede loď. Chvilka nervů a pokusů o telefonát, z nichž žádný neproběhl, a kluci přichází. Letíme k autu a za chvíli už sedíme v lodi pro zhruba dvacet lidí.

Po půlhodině jízdy připlouváme k prvnímu rákosovému ostrůvku s velkou uvítací cedulí a petkami od Inca Coly (místní žlutozelená limonádová břečka). Náš průvodce je místňák a vede nás pravděpodobně ke své rodině. Na ostrovech žije asi dva tisíce lidí. Vznikly tak, že národ Uros utekl před Inky na rákosových lodích a z těch se později staly ostrůvky, kde je na každém zhruba po čtyřech domkách. Nejrozšířenější místní jazyk je kečuánština, ale ostrované mluví předinckým jazykem aymara. Během přednášky jsme se dozvěděli, jak se ostrovy staví a spoustu zajímavostí, ale nás nejvíc zaujalo, jak chodí obyvatelé ostrovů na záchod. Vyjednou na lodi a zamíří jakýmkoli směrem hlavně ale minimálně pět minut od ostrova. Vykonají potřebu a vrací se. Nějak ale nemůžu uvěřit tomu, že když se jim chce v noci na malou, nasedají na loď a uhání do tmy.

Zvedáme se po přednášce, abysme si prohlídli ostrov, a mladá ostrovanka Jacquelin mě táhne do svého domku, aby mi ho ukázala. Je tady postel, stůl a televize (na rákosových domečcích se lesknou solární panely) a pár pavouků. Prostě jenom to nejdůležitější... Jacquelin mě a Terez oblíká do svých šatů a vypráví nám o životě na ostrovech. Mám pocit, že odříkává naučený scénář, a je mi to trochu líto, ale nadšení ze zkoušky širokých neonových sukní to všechno přebije. Jacquelin vypráví o tom, že dřív chtěli místní za každou fotku od turistů dolar, ale dnes si vydělávají prací. Celí nadšení z téhle změny myšlení si pořizujeme předražené povlaky na polštář a suvenýry. Nakonec nasedáme na velkou rákosovou loď vyrobenou speciálně kvůli turistům a necháváme se zavést na další ostrov.

Je nám pořádná zima, zachumláváme se do čepic, rukavic i bund. Kolem nás ale běhají místní mrňavé děti jenom v sukýnkách a děravých svetrech, bez ponožek a plínek. A bez kapesníků. Zazpívají nám, utřou si sopel rukou, kterou nám podají na znamení přátelství, a vyberou peníze. Jezero, rákosí a neonové barvy nás ale dostávají. Nemáme toho s tímhle jiným světem moc společného, a i když víme, že spousta z toho, co jsme dneska viděli, bylo určeno především očím turistů, nevadí nám to. Život tady je rozhodně drsný, nikdo z nás by si ho asi na delší dobu nechtěl vyzkoušet, přesto má tohle rodinné společenství své kouzlo a díky obrovskému jezeru a vysokým horám kolem taky neopakovatelnou a až trochu kýčovitou romantiku.

Večer bychom nejradši zašli do místního klubu na trošku západní kalby. Sotva se ale dotáhneme na večeři, kde si kluci objednají morče (místní se musí smát tomu, že si tady každý cizinec objedná svoje povinný morče, beztak to sami považujou jenom za nutný zlo). V jedenáct už ležíme v postelích a naprosto vyčerpaní během vteřinky usínáme. V termotrikách, legínách, svetrech, spacácích a pod lamíma dekama.