Jižní Amerika - den 12.: Skrz vlny k Amantani

09.04.2013

Výlet na ostrov Amantani nám doporučil couchsurfer Willy už dlouho před naším odletem. Kontaktů přes couchsurfing jsem měla spoustu, nakonec jsme se ale s žádným majitelem volného gauče nepotkali. Většinou to bylo kvůli tomu, že naše telefony prostě nespolupracovaly a asi devadesát procent esemesek prostě neodeslaly. Nakonec nám to zas tolik nevadilo, s místňáky jsme si popovídali i tak dost. Zjišťování detailů od lokálů předem se ale vyplatilo. Jako právě v případě Amantani. Zaplatili jsme si dvoudenní výlet na tenhle ostrůvek uprostřed jezera Titicaca a ráno jsme nastoupili do staré bárky s dalšími asi dvaceti lidmi. Původně tří a půl hodinovou cestu protnula v první části návštěva vzdálenějšího ostrova Uros. 

Byli jsme rádi, že jsme si zaplatili speciální výlet už před tím. Tahle návštěva trvala všeho všudy půl hodiny a rozhodně neměla takovou atmosféru. Kapitán - starej mořskej vlk - nás rychle hnal do lodi a za chvíli jsme opustili velkou zátoku a dostali se na otevřené jezero. Titicaca má zhruba 8300 kilometrů čtverečních, takže už tady docela fouká. Původní premisa, že nám v lodi blbě nebude, protože přece poplujeme jenom po jezeru, se ukázala jako naprosto mylná.

Nepluli jsme proti vlnám, ale podél jejich hřebenů. Já na rozdíl od kapitána nejsem starej námořník, takže pro tohle neznám přesný termín a ani netuším, jak moc je tohle nebezpečný. Možná vůbec. Faktem je, že se loď kolíbala jako skořápka a chvílemi jsme krom hledání blicího pytlíku mysleli hlavně na to, jestli se nepřevrhneme a nesežere nás peruánská lochneska. Vlny si nás podávaly a my si otírali čela, zatímco ostatní pasažéři blili jako po týdenním flámu. (Jemnější termín tady rozhodně použíte nejde.) My jsme nakonec vyvázli docela lehce, když už někdo z našeho týmu zvracel, tak velmi elegantně a nenápadně. ("Bliju jako člověk.") To se ale nedá říct o ostatních. Zazářil například soused, který si před vyplutím do divokých vln dal dva litry pomerančového džusu. Z lodi si ho pak celý odnášel v igelitce. Ani místním ale nebylo dobře. Amantánská paňmáma v nejhorších chvílích rozloupla česnek a potírala si čelo, což nás samozřejmě nakopávalo ještě jednou tolik. Musím ale dodat, že to vydržela, takže příště s sebou asi česnek, nebo co. 

Po připlutí si nás místní rozdělili a my jsme byli předělení právě ke kapitánovi. Byl to malej vrásčitej indián. Na odhad věku si netroufnu, tady vypadaj mezi třicítkou a sedmdesátkou všichni stejně. Vypadal tak trochu křehce ve svý tmavomodrý buničce a typický barevný čepici z lamí vlny. To bylo ale jenom zdání. Vydali jsme se od lodi směrem, kterým ukazovala jeho rychlá žena. Dobíhali jsme za ní, ale ostrov je ve výšce 4000 metrů a nám nebylo po divoké cestě nejlíp, takže se nám za chvíli ztratila a my nevěděli, na který z barevných domečků ukazovala.

Vyřízení jsme si lehli na zelenou louku a nasávali jsme slunce, které tady má odpoledne docela sílu. Amantani působí v tuhle denní dobu trochu jako Středomoří. Domy tu jsou omítnuté a mají červeně nabarvené střechy z vlnitého plechu. Skrz vesnici rozesetou po stráni se vinou kamenné cestičky, je tu spousta stromů a zeleně. Titicaca doráží na kamenité pobřeží malými vlnami (jako by nám chtěla dokázat, že jsme citlivky a zvraceli jsme pro nic za nic). Atmosféra od pobřežního Puna se diametrálně liší. Je tu klid. Pro místní možná až moc velký.

Z našeho rozdýchávání nás vytrhla kapitánova dcera. Odvedla nás do našeho pokoje s plechovými dvěřmi a vstupem z pavlače. Dvě malá okénka, čtyři veliké postele, stůl a zatuchlý odér. Okamžitě jsme se svlíkli do triček a vyrazili do kuchyně na jídlo. Spolu s námi tu ve dvou nalepených domech jsou zrovna dva Poláci, dvě Belgičanky, Kanaďanka a Dominikánka. Jako jediní se nedomluvíme plynně španělsky a nepřipadáme si proto zrovna chytrý. Dostáváme zeleninovou polívku, která nás úplně zasytí. Druhý chod jsou brambory se zeleninou. Martin se těšil na ryby, takže ostrouhává. Kopneme do sebe koka čaj a vyrážíme na výlet. Naši domácí sedí na zápraží vedle ovcí a k obědu mají fazole s bramborami. Hlavní jsou turisti.

Kluci si jdou vyběhnout místní kopec a pořádně se u toho zapotí. Nadmořská výška je prostě znát. Místní babky okopávající brambory mají ale plíčka roztáhnutý, takže se ani při práci u samého vršku ostrova nezadýchají. My se uvelebíme na lavičkách na náměstí, odpočíváme a pozorujeme cvrkot. Je pondělí odpoledne a trpělivý manželky táhnou domů úplně ožralý chlapy. Naproti nám se uvelebuje pár na rande. Ona má místní kroj a jemu kouká z očí, že se těší, až ho za pár let taky potáhne. Co taky jinýho na ostrůvku s jedním náměstíčkem a tři a půl tisíci obyvateli.

Večerní menu má jednu malou obměnu - místo brambor dostáváme k hlavnímu jídlu rýži. Paní kapitánová nám nabízí koku a bylinku, které říká muňa, a tvrdí o ní, že je skvělá na žaludek. Říznem si s ní koka čaj. Díky Polákům se domluvíme s kapitánem, že nás zítra odvede na jinou loď, než na jakou nasednou ostatní. Poslední autobus do Bolívie nám z Puna odjíždí o půl druhé kvůli tomu, že se v šest zavírají hranice, což jsme při kupování výletu nevěděli. Náš výlet končí ve tři. Odpustíme si tedy houpavou vyjížďku na druhý ostrov, chceme jet hlavně v klidu. Kapitán nás ujišťuje, že je všechno v pořádku. Naše loď vyráží o půl hodiny později než ostatním a kapitánova dcera pojede do Puna s námi - jede totiž prodávat na trh. Spokojení jdeme na kutě.

Před tím ale řešíme malý problém se záchodem (kluci můžou následující věty přeskočit). Na jednom není toaleťák a nejdou zavřít dveře. Navíc je tma jako v pytli a tady není elektřina zrovna v kurzu. Zaradujeme se, když uvidíme porcelánovou mísu v jiné místnůstce, kam navíc dopadá trochu měsíčního světla. I tahle mísa se ale splachuje kýblem. No, už jsme byli i na horších místech... Je už strašná zima, zachumláváme se až po krk do lamích dek, zvykáme si na puch pokoje a radši si nepředstavujeme, jak často to tady po těch turistech perou. Dobrou.