Jižní Amerika - den 13. a 14.: Jak jsme poprvý a naposled viděli brečet jihoamerický dítě

10.04.2013

Ráno nás budí naléhavý bušení do našich plechovejch dvířek a křik. Vzhledem k tomu, že podobně vyváděli, když jsme se courali na večeři a máme nařízený budíky, moc nás to nevzrušuje. Bušení i řev se ale zintenzivnily a přidaly se i Belgičanky. Tak prej nejedeme půl hodiny po ostatních, ale za půl hodiny. Od teď. Balíme se a letíme na snídani. Smažínky. To se zdá bejt jako slušnej základ pro plavbu po rozbouřeným jezeře.

Kapitán byl toho rána poněkud neklidný a tak dopíjíme kokačaj a běžíme za ním. Letí jako blázen! A tak my taky. Loď je úplně plná, ale Kapitán aka velkej pán zavelí něco ve smyslu: "Udělejte čtyři místa pro tyhle bílý!" a tak Indiánci poslušně vyskáčou a bílý zadky se vezou uvnitř. Báby intenzivně čuchají muňu, co je proti nevolnostem a tak si pro jistotu chystáme pytlíčky. Nepotřebujeme je!
Na lodi nás zaráží, jak jsou všichni nepřipravení. Naproti nám sedí asi roční dítě, který celou cestu prozvrací. Což bylo mimochodem asi jediný brečící dítě, co jsme v celý Jižní Americe potkali. Jeho máma ani táta nemají žádný ubrousky ani náhradní oblečení. A tak mu utírají pusu šátkem, ve kterým ho nesou. Asi jinej oddíl.

Další věc, co mi nejde do hlavy, jsou lokálové se smartphonama. Po celou cestu jsou na facebooku. Člověk se u nich sprchuje vodou, kterou si musí donýst ze studny, která je ledová, smrdí jako kozlové, ale statusy by lajkovali jedna radost. Dcera kapitána po zastavení letí k minibusu a těm čtyřem bílejm zadkům šéfuje místa. Říkáme si, že to teda bylo o fous a v tom mi sedí ženská skoro na klíně. To, že máte auto pro čtrnáct lidí, znamená, že se jich tam třicet musí vejít s přehledem. A tak zadržujeme dech, pytlíčky v ruce a doufáme, že cesta nebude trvat dlouho. Paní je těžká.

Měli jsme pocit, že nejšílenější řidiče už jsme potkali a teď bude jen dobře. Bílý zadky míní, Jihoameričánci mění. Náš řidič se na místě, kde by to průměrnýmu jednorukýmu člověku bez řidičáku se sedmi promile v krvi a lehkou mozkovou dysfunkcí trvalo dvě minuty, otáčel asi deset minut. Devadesát procent cesty jel v levým jízdním pruhu a splašeně troubil na protijedoucí auta. Zavazely nám v cestě, že jo. Mezi další jeho špíčky patřilo prudký brzdění pod kopcem a následný zařazení těžšího převodu. Přísámbu, že kdyby řídil můj pes, byla bych klidnější. Viď, Nasti.
V Punu máme čas a hledáme místo na oběd. Jít potřetí do stejnýho podniku už by bylo nůďo, nikde nic lákavýho a tak dáváme na tip Trip Advisora. Vojta dostává jihoamerickou verzi salátu caprese, Peťa quinou s omeletou, Martin pstruha s bramborovou kaší a avokádem a já quinoovej salát. V bříšku jako v pokojíčku! Nakupujem sváču do busu a odjezd!

Citace z deníčku: Lidi blijou - MY NE!Jsme v La Paz, kde máme chvíli na zevling než nám poletí letadlo. Vojta se necejtí ve formě a tak vyrážíme do města ve třech. Martin nám celý dva tejdny tvrdí, že nemáme nakupovat, že jedeme ještě do Cusca a ještě do Puna a ještě tam a tam a tam to bude levný a všude jinde nás natáhnou a nebudeme se s tím tahat a vůbec! Výsledek je takovej, že máme pár ponožek a odlítáme do civilizace. Epic fail! Běžíme na (vele)trh, kde plánujeme rozfofrovat poslední boliviany. Škoda, že pracovní doba tu začíná po jedenáctý a v tu chvíli už musíme bejt na letišti. Tak odjezd. Teplou sprchu jsme si nedali víc než tejden. Mnohem dýl jsme neprali a já mám v krosně ještě promoklý boty z Machu Picchu. Smrdíme a je nám zima. Zkrátka Bolívie i Peru kůl a z mý strany patří k highlightům výletu, ale jestli se na něco teď těšíme, tak je to teplo. V Santiagu nám karma nahrává luxusní apartmá za pár šupů, sprchujem se o sto šest, vaříme si italský rizoto, pijem chilský víno, perem prádlo a je nám moc hezky. Nejnáročnější část výletu tady končí. Ale zábava ne!

Citace z deníčku: Teplá sprcha - whaaaaaaat?!