Jižní Amerika - den 18.: Jak jsme v Santiagu dostali infarkt

14.04.2013

Slušná party včera. Spát jsme šli po čtvrtý a budíka v sedm jsme nějak záhadně přeslechli. Pan Francouz nám servíruje snídani do postele, ze který jsme schopní dostat se až ve dvanáct. Auto máme vrátit za dvě hodiny v Santiagu. Tak snad abysme sebou mrskli! Vzhledem k okolnostem (viz níže), nejsou fotky a tak nahrávám fotky z plovoucích ostrovů.

Auto bez potíží vrátíme a ubytujeme se v centru Santiaga. Gendrově korektně si rozdělíme role - Jaruna s Marunou se vyspí a kluci koupí jízdenky na autobus. Vojtovi totiž za pár dní letí domů letadlo z Buenos Aires a tak je na čase přesunout se do Archentíny. A taky se těšíme na ambasádu! Peťa spí, ale já mám narozeniny, proto spánek odkládám a snažím se chytit signál na wifi. To abych se mohla dojímat nad přáníma v mailu a na facebooku. V tu chvíli sedím na zemi v rohu místnosti. Zemětřesení. Epicentrum ve Valparaisu, odkud jsme dneska přijeli hlásí 5,6 stupňů Richterovy škály. Noooooo.

Kluci se přes tři hodiny nevrací. Telefony nás odmítají spojit a tak nevíme, co se děje. Přijdou se špatnejma zprávama. Silnice v horským průsmyku, kudy jsme chtěli jet, se kvůli silnejm dešťům sesula, takže je neprůjezdná. A ani v nejbližších dnech nebude. Další alternativou byla objížďka, kdy by jen cesta do Mendozy trvala třicet hodin. Plus přechod na hranicích. Vojta letí za čtyři dny. Jediná možnost, jak to stihnout, je let. Kluci se v kavárně snažili zabookovat letenky, ale před posledním klikem zjistili, že platit se dá jen Visou a my jsme měli peníze na čtyři letenky jen na Master Card. Nápadů byla spousta. Jet na letiště, platit každou letenku jinou kartou a doufat, že poletíme všichni, volat známejm. Protože letenky mizely před očima, museli jsme jednat rychle. V Česku bylo něco po půlnoci. Přemejšleli jsme, kdo z našich kamarádů a příbuznejch může mít peníze, kdo nám dá údaje ke kartě, kdo na ní nemá limity, kdo má Visu, kdo nemá bloklý platby přes internet. Vždycky, když jsme od někoho získali údaje, spadla nám stránka s objednávkou, sekl se net, odhlásili nás pro neaktivitu atd. A pak měli naši kamarádíčci nastavený limity. Třikrát to nevyšlo a my už ani nedoufali. Tahle bezmoc se zpětně těžko popisuje, takže závěr: čtvrtej člověk vyšel. Díky, mami, která sis, když jsem potřebovala v Kalifornii pomoct s vratnou kaucí na auto, odblokovala všechny limity! Moment, kdy platba prošla asi předčil i nadšení zBolivie a plovoucích ostrovů.

No a protože se nám tímhle výlet o něco prodražil (jednosměrný letenky se v Jižní Americe nenosí a tak jsme si museli koupit zpáteční), opouštíme od narozeninový večeře v sushi baru a jdem nakoupit věci na vaření. Všechny supermarkety jsou zavřený a tak nakupujeme v pochybný večerce. Kupujeme defaultní rýži, tuňáka a eidam. Happy b day, Terez, s láskou Jirka Babica.

Citace z deníčku: Vojta - "Mně přijde 140 kg jako už docela dost. Ale možná jsem jen přísnej na lidi."