Jižní Amerika - den 19.: Haló, tady Inés!

15.04.2013

Ze Santiaga odlítáme spolu s východem slunce. Pod náma jsou Andy kýčovitě zalité zlatým světlem a my se loučíme s tímhle horským divem světa. Při tomhle výletu už je neuvidíme. Čekají nás ale jiné lahůdky. A to doslova. Po nekonečné frontě na imigračním zamíříme k hostelu v San Telmu (čtrvť vedla hlavního náměstí, kterému říkáme Václavák). Na ambasádě nám později řeknou, že ze San Telma mají hlášeno nejvíc okradených turistů. My to naštěstí netušíme, takže se dokonce ani nezamykáme v taxíku...

Hostel Galeon Del Plata jsme si vybrali na Bookingu podle hodnocení. Původně jsme chtěli dát na cenu, ale pak každý z nás přihodil pade, abysme měli lepší servis. Protože ubytko za osm stovek pro čtyři lidi, to už je prostě kvalitka... Na recepci už na nás čekají, recepční se rovnou ptá, jestli je někdo z nás pan Martýn. Po čtvrt hodině vysvětlování a gestikulací pochopíme, že majitel je nejspíš Čech. Not bad, říkáme si a mizíme do pokoje (a někteří na záchod). Mimochodem tohle je asi první hostel, kde fotky nejenomže nelžou, ale ve skutečnosti je to tady ještě lepší!Po pár minutách ležení na postelích a přemlouvání se k jakýkoli akci zazvoní telefon. Horečně vzpomínám na všech patnáct španělských slovíček, která ovládám, a zvednu to. "Dobrý den, tady Inés," pronese ženský hlas na drátu srandovní češtinou. Hrkne ve mě a okamžitě zapomenu česky. Nejdřív mi bleskne hlavou, že nás asi vypátrali vlezlí čeští turisti, co se chtěj družit (protože tohle Češi všude dělaj a my vždycky mlčíme a předstíráme, že jsme černí) a říkám si, že tohle už je teda fakt moc! Vzápětí mi ale dojde, že to je asi majitel - nebo spíš jeho manželka. Balíme si foťáky a baťůžky a mažeme dolů do recepce.

Ukáže se, že Inés je majitelka hostelu a je dcerou českých emigrantů, kteří se tady v Argentině poznali mezi válkama. Ona a její argentinský manžel Edvardo nás opravdu srdečně přivítají a my se s nimi na pěknou chvíli zasekneme, aby nám ukázali všechno, co nesmíme po další cestě propásnout. Při rozhovoru s Edvardem se mi vybaví Svěrákovy pohádky o tom, jak si lidi dokážou rozumět, i když neumí svoje jazyky. Edvardo vykládá a vykládá španělsky a my víme, o čem mluví! Je to prostě zázrak! Svěrák psal svoje scénáře asi tady, nebo co. Bereme si od nich všechny možné rady na cestu, včetně té, kde je nejbližší sámoška. V hostelu je totiž velká kuchyň a personálu, který tady dělá snídaně, nevadí, když ji užívají hosti. Zkuste si to představit v Česku.
Vracíme se s taškama z masny a naši noví miláčci jsou ještě na recepci. Terez občas projevuje špetku slušnýho vychování, a proto Inés nabídne, jestli by si nedali s náma rizoto (italský, Babicu jsme nechali v Santiagu!). Inés odmítá, ale vysloví větu, která nám naplánuje program příštích dnů: "Rizoto ne, ale dala bych si svíčkovou. Neuvařili byste mi ji?" Vzhledem k tomu, že jsme s Terez svíčkovou nikdy nevařily, nemáme zrovna vroucnej vztah k český kuchyni a řekli jsme si, že budeme vařit jenom lehký rychlý jídla, okamžitě nám stoupne adrenalin, ale nemáme jinou možnost, než kejvnout na tuhle neodolatelnou nabídku. Kdo totiž může říct, že vařil svíčkovou v Buenos Aires pro paní, která si tohle jídlo zamilovala díky své české mamince? Je to zkrátka výzva! Okamžitě rozprostíráme informační sítě od mám, přes ségru, až po Zdendu nebo Romana z Prakulu. Díky, lidi.

Večer vyrážíme do města na doporučení našeho argentinského kontaktu Diega. Míříme na jamování bubeníků La Bomba de Tiempo, kteří do toho buší pod širým nebem uprostřed týhle dvanáctimilionový metropole. Místní mladí hipstři jsou u vytržení a někteří jsou skoro v tranzu. My bysme taky byli, kdyby se na pivo nestálo hodinu a nebylo jedno asi za kilo. V deset večer se venkovní akce rozpustí a my jdeme dál na after do nedalekého klubu. Sedíme v klubu pod otevřenou střechou, potíme se a ceny piva spíš stoupaj. Nejsme takový citlivky, že bysme si nedopřáli ani jeden drink, ale sto osmdesát korun za půllitr je na naše vysypaný kapsy přece jen trochu moc. Zejtra je taky den...