Jižní Amerika - den 23.: Vlak z Itálie do Argentiny

19.04.2013

V sedm ráno nás z auta vytáhne slunce a Martina ze spacáku vedle skupinka vojáků v trenkách, co se srocujou na druhé straně plotu. Zapíchli jsme si to vedle kasáren. Máme fotku, ale Argentincům to neříkejte. Umyjeme se vodou z petek v zátoce obří řeky Uruguay a míříme dál. Cesta je nekonečná. Vždycky, když už máme pocit, že tam musíme být, tak se od někud vyloupne dalších sto padesát kiláků. Chvíli před vodopády nás ale čeká překvapení.

Asi 250 kilometrů před cílem zastavujeme v San Ignaciu, kde jsou zříceniny staré misie. Vlastně celá tahle provincie se jmenuje Misiones a je to údajně nejchudší kout Argentiny. Naše známá Argentinka Eva nám dala tip na kemp, který tady se svým italským manželem vlastní její kamarádka Lili - Češka. Původně jsme mysleli, že v jedné z chatiček kempu Pragamisiones přespíme, ale nakonec máme čas jenom na oběd. 

Lili bohužel není doma, ale otevírá nám Čech, který nás vítá jako doma. Ihned začne vykládat o kempu s dřevěnými chatami a útulnou zahradou. Povídáme si asi dvacet minut a z něj pak vypadne, že vlastně vůbec není Čech, ale Ital... Šokem z nás nevyleze ani slovo, zato z něj lítá naprosto bezchybná čeština s lehkým pražským přízvukem a slovy jako "pakliže", který my známe jen z čítanek. 

Ital nám prozradí, že žil po celým světě - v Japonsku, Mali, Súdánu, skoro v celé Jižní Americe, v Las Vegas oddával nalitý páry... Největší exotika pro nás je, že žil deset let ve Vršovicích - a nudil se. "U vás všechno funguje, musel jsem odjet." Věta, se kterou by leckdo nesouhlasil, pro člověka s jeho zkušenostmi musí být ale střední Evropa procházka růžovým sadem. Škoda, že si s ním nemůže povykládat každý, kdo má pocit, že to se může stát jen u nás nebo že je v týhle zemi už vopravdu všechno nanic

Ital nám mimochodem začne vykládat o poměrech v Argentině. Už na začátku nás zarazilo, že argentinský pesa vyměníme jenom tady a po dolarech a eurech je značná sháňka - mezi místníma. Cena za dolar se na černým trhu, kterej nám zprostředkujou naše kontakty, liší klidně o třetinu. Všechno to souvisí s tím, že se Argentina pravděpodobně už potřetí za dvacet let blíží k bankrotu. To nám ostatně potvrdil úplně každý, s kým jsme mluvili. Argentinská prezidentka zakázala import, protože nabyla přesvědčení, že je země zcela samostatná. Že tomu tak není, zjistila ve chvíli, kdy došly cukrovkářům zásoby inzulinu a začal opravdu drsný střet s realitou. Momentálně je tu pádivá inflace, vzdělanější Argentinci to samozřejmě vidí, těch je ale bohužel drtivá menšina. Stát podle Itala doslova podplácí chudé, dává jim sociální dávky, ti nemusí pracovat a ruku v ruce s naprosto otřesným vzdělávacím systémem (další faktor, který s tím bezprostředně souvisí, je například ten, že 80 % místních nebylo nikdy ani v hlavním městě provincie vzdáleném 50 kilometrů) je nakročeno ke katastrofě. Kdyby to bylo poprvé, nikdo by se asi úplně nedivil. Třetí bankrot v řadě za pár let je už ale docela síla. Misiones sousedí s Paraguaí, kam si Ital jezdí pro zásoby. Stačí podmáznout celníka a pak si ve vekslu Jižní Ameriky vybrat, co potřebuje - třeba ledničku nebo dítě. Pořád vám to, brblalové, nestačí? Po osmi letech povinné výuky angličtiny tu děti nezvládnou říct ani já jsem, Itala se prý lokálové ptali, jestli z Evropy přijel vlakem, většina městečka nepracuje, protože nemá potřebu, stát je uživí. A to i přes to, že potraviny zdražujou každý týden, hakuna matata, vláda prostě vytiskne další peníze, když se nedostávaj. Ti, kteří skutečně pohání chcípající ekonomiku si trhaj vlasy, ale lid je spokojen, neb sedí v jedenáct dopoledne doma u telenovel a fotbalu, přečte si titulky, když jdou pomalu, a na dovolenou se vydává k nejbližšímu potoku. Smutná představa.

Na oběd se vydáváme do místní restaurace, kterou nám doporučil Ital. Místní mají totiž problém s vypadávající elektřinou. To, že půl dne nefunguje mrazák, ale kuchařům nevadí. Hosti už to tak fajnový nemaj. Jídlo je tu sice relativně čerstvý, ale taky pěkně hnusný. Místní záchod ode mě dostává cenu za největší kekel výletu. Nechtějte, abych zabíhala do podrobností. 

Na argentinskou stranu Iguacu dorážíme až v šest večer a do parku nás nepustí. Přejíždíme tedy na brazilskou stranu do Foz do Iguacu. Brazilské město je o poznání bohatší než argentinská strana. Martin se chce projet po hrázi druhé největší přehrady světa Itaipú, to ale bohužel není možné, a tak to oželíme a jedeme do hostelu. Je tu bazén a vedro. A taky obří švábi běhající po hale. V blízkosti subtropickýho národního parku s nima ale moc neuděláte. Chvíli před usnutím sledujeme Agrokanál. Nic jinýho tu totiž nenaladíme. Lepší je se ale dívat v televizi na učesaný výstavní krávy než myslet na to, že pod postelí číhaj švábi o velikosti středních telat.