Jižní Amerika - den 24.: I přes Iguacu řeky plynou dál a svět se točí...

20.04.2013

Na vodopády Iguacu se dá dívat ze dvou států - z Brazílie a z Argentiny. Když už jsme vážili tak dlouhou cestu jen abysme je viděli, jedeme samozřejmě na obě strany. Ta brazilská má podobu takový dlouhý stezky s výhledama, protože většina vodopádů leží vlastně na argentinský straně. Lítají nad váma tukani, okolo pobíhají kapibary a lidi krmí všudypřítomný nosály. Protože čokoláda je pro zvířata žijící ve volný přírodě dobrá, že jo.

Název vodopádů překladu znamená Velká voda. Tenhle název by vymyslel i slepej. Vodopády jsou zapsaný na seznamu UNESCO a není to jen tak náhodou. Jsou totiž nejvějším systémem vodopádů na světě. Je tu 270 samostatných vodpádů. Ročně je navštíví kolem jednoho milionu turistů - za rok 2013 v tom jsme započítaný i my tři. Fotit se dá většinu cesty. V okamžiku, kdy ale stojíte přímo u vodopádů, mají na krku foťáky jen Asiati s vychytanejma voděodolnejma obalama. Když se pozorně díváte, můžete dole vidět malý lodičky s lidma. Tihle blázni si zaplatí výlet přímo pod tu masu vody. Brazilská strana thumbs up!

Na tu argentinskou jsme jeli s tím, že to asi nebude taková pecka a hlavně jsme byli natěšení na /spoiler/ plážičky /konec spoileru/ v nadcházejících dnech, tak jsme ji vzali hopem. Teda chtěli jsme. Nasedli jsme do vláčku pro turisty a nechali se dovézt asi dva tři kiláky před vodopády. Mimochodem, pokud tam budete, vydělte si předpokládaný časy stezek z průvodce zhruba třema, je to nejspíš příručka pro vozíčkáře. Sem jsme si foťáky nebrali. Od pana Itala jsme slyšeli, že budeme skrz naskrz mokří. A jak řekl, tak se i stalo. Nad místem, kterýmu se říká Ďáblův chřtán, jste jako neplavci bez plovacího kruhu bez šance. Rychle zpátky do vláčku a vyrážíme!

Zbytek dne trávíme na cestě. Nechceme se zdržovat a tak jídlo řešíme benzínkama. Ty mají sice vždycky na výběr minimálně ze tří příchutí želé a pěti značek majonézy (který se mimochodem zásadně skladujou mimo lednice), ale v případě, že upřednostňujete vodu před colou a majonéza není váš nejoblíbenější snack, máte smůlu. Deníček říká: "Fuj, nuda, otrávenost." Abysme si podobně dlouhý štreky zpříjemnili, vymysleli jsme unikátní systém zábavy.Martin nám koupí dvě flašky vína a po zhruba půl hodině od otevření tý první hra začíná. Já s Peťou jsme moderátorky rádia a Martin si nechává zahrát písničky na přání. Vždycky si vymyslí novej charakter. Takže jednou si Lojza nechá zachrát Kabáty pro chlapy z hospody, podruhý si Petr volá o PSH pro svou crew. Naše rádio rozhodně nikoho nediskriminuje. V repertoáru máme všechno od operety přes old school hip hap až po národní hymny asijskejch států. Pro ty, co naši hru soudí za střízliva si jen dovolím připomenout, že v tuhle chvíli jsme spolu my tři dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu už přes tři týdny.

Po cestě zažíváme nejneuvěřitelnější noční bouři v životě. Bílá obloha a tisíce blesků. Nepřetržitě. Ale neprší! Nikdy jsme nic podobnýho neviděli. Auto zastavujem u polňačky, nastříkáme se repelentem, lehnem si vedle auta a za dvě hodiny nás budí déšť. Je čas pokračovat v úmorný cestě.

Citace z deníčku: V autě T + P spánek, M mikrospánek.