Jižní Amerika - den 25.: Proč je policajt se šroubovákem v ruce špatný znamení

21.04.2013

Po dvou hodinkách spánku pod nebem bílým blesky nás probouzí obrovské teplé kapky deště. Bouřka se s velkým humbukem připlížila až k nám. Posbíráme se od příjezdové cesty k farmě, kde jsme se zastavili kvůli spaní, a vyrážíme na další dlouhou cestu. Za chvíli se protrhnou mračna a z nebe se vylije všechno, co tam mají v zásobě. A z ničeho nic - kde se vzal, tu se vzal - u cesty nás stopuje policajt.

Okamžitě si vybavujeme Italovy historky o tom, jak tu místní policajti stojí rovnou se šroubovákem, aby si - v případě, že ho nehodláte vyplatit - odnesl vaši SPZ. Ti, co nepodplácí, jsou tu totiž hrozbou silnic a měl by je vidět soudce. A než vám dojde, že podmáznout chce i soudce, strávíte tu nějaký čas. Tenhle policajt chce ale jenom svízt! Mávne na nás, nastoupí za mnou, prohodí pár slov španělsky, než mu po našem somosturistasnohablamosespaňol dojde, že si nepokecá. Celej nažehlenej, suchej (!!!) a voňavej se tu prostě vyloupl od nikud a chce hodit na hranice, protože tak nějak vytušil, že tam taky míříme.

Na hranicích nejdřív poseroutkovsky vyhazujeme většinu jídla a rebelsky schováváme koření a zbytek rýže (kdyby to někdo z celníků našel, dostali bysme pěknou pokutičku). Absolvujeme velmi podezřívavou kontrolu papírů a vjíždíme do Uruguaye. Lehce prší a po široširých loukách tu zevlujou krávy. Tenhle obrázek občas naruší ranč. Občas kůn nebo dva nebo stádo. Krom měst (no, spíš vesnic), který tu leží tak po dvou stech kilometrech se tu občas z ničeho nic objeví škola nebo policejní stanice. Asi pro ty krávy. Ospalost krajiny občas romanticky naruší gaučo na vyjíždce. Gaučovéjsou jihoameričtí kovbojové jezdících na koních a kouřících marlborky stejně jako kolegové v Severní Americe. 

Přes město Chuyo, které hlavní třída dělí mezi Uruguay a Brazílii dorážíme až k pobřeží. Po cestách, kde dálnice znamená rozbitá česká okreska a státní silnice je prostě polňačka. Míjíme palmový lesy a těšíme se na pláž. Chceme se ubytovat v jednom z prvních kempů, ale cena za chatku je 3800 korun. Kolik je to uruguayských? Tři tisíce osm set. Tenhle přepočet se nám matematickým géniům dost hodí. Nakonec dorážíme až do Punta del Diablo, kam jsme chtěli až zítra. Před odletem jsme se mrkli na Cestománii z tohohle místa a hodně jsme se na tuhle malou rybářskou vesničku těšili. Až na místě nám došlo, že deset let starej dokument není nejpřesnější zdroj informací. Za tuhle dobu se tu totiž hodně rozjel turismus a místo ospalé osady s překrásnou pláží a mořem je tady několik stovek domečků s cedulí Alojamiento - ubytování. 

A kolem hlavní pláže je jedna rybářská restaurace vedle druhé. Cena za jedno jídlo nejde pod dvě stě padesát korun. My si neomylně vybíráme tu nejhorší a bukujeme "krásný hostel hned u pláže" za 50 dolarů na noc pro nás všechny. V hostelu, který není tak úplně u pláže a není nejlehčí ho ve spleti těchhle písečných uliček najít, zjišťujeme, že jsme se bukli podle českýho času - tudíž zítra. Dva lidi se střídají u počítače, něco asi dvacet minut řeší a my se můžeme jenom dohadovat, jestli se na nás neplánujou vykašlat. Nakonec ale po delších obstrukcích odemykají pokoj pro čtyři. K postelím lezeme po chatrným žebříku úzkou chodbičkou. Připadáme si jak v kurníku, ale hlavně že jsme tady!