Jižní Amerika - den 29.: Loučení po argentinsku

26.04.2013

Ráno se v klidu balíme a plánujeme klidný odjezd z Buenos Aires. Jediné, co si opravdu přejeme, je potkat se s naší náhradní agrentinskou babičkou Inés. Ta nám ale volá, že nestíhá přijet, takže jsme tak trochu nešťastníčci a jdeme se rozloučit aspoň na recepci. Vanesa nás víta s otevřenou latinskoamerickou náručí, švitoří španělsky, líbá nás a objímá. Po chvíli pochopíme, že nám Inés nechala dárek na rozloučenou. 

Dnešní noc máme grátis. Docela nás to překvapí, protože nám na předchozí dny strávené u ní v hostelu nechala slevu (kvůli sfičková). A teď noc zadara? Díky moc, Inés, oplatíme Ti to! Naskáčeme do auta a míříme na ambasádu rozloučit se s našima dalšíma kamarádíčkama v Bairesu. Je tady Tibko, zavede nás do salónku, kde si pěknou chvilku povídáme a vyměňujeme zkušenosti z Jižní Ameriky. On jich samozřejmě má víc, takže nám zase padaj tlamičky až na zem a zjišťujeme, že jsme zažili i s tím nejhorším opravdu velmi příjemnou stránku tohoto kontinentu.
Šokovaný a spokojený, že jsme měli trochu toho štěstíčku, scházíme dolů po kulatým schodišti, protože už je čas se odebrat na letiště. V hale stojí pár a rozhlíží se kolem. "To je Inés!" vříská Terez a za chvilku už pištíme nadšením všichni. Inés přišla na naši radu na ambasádu předat vizitky a letáčky hostelu a neuvěřitelnou náhodou jsme se sešli. Do všeobecnýho veselí navíc přichází Ondra - ambasador, kterýho jsme potkali v náš první den. Křičíme na něj, že je to Inés a on zmateně přikyvuje, abysme mu v tom šílenství ještě neublížili. Pravděpodobně si nás nepamatuje a rozhodně netuší, kdo je Inés, ale my se s ním vítáme jako staří známí, protože tohle je závěr jako z filmu. Stojíme na místě, kde jsme před měsícem podobným způsobem křičeli na Trabanty, akorátže tentokrát tu máme lidi, který jsme si během pár chvil doslova zamilovali. A máme pocit, že minimálně u jednoho pána a paní je to vzájemný. 

Čas je ale neúprosný a my musíme jít. Líbačka, objímačka s argentinskou částí a solidní potřesení ruky s tou českou končí náš euforickej meeting a my skáčeme do auta. Buenos Aires se nás ale nehodlá jen tak vzdát a tak si postojíme o hodinku navíc v koloně. Všichni tři téměř počůraní dojedeme na letiště, Martin jde vrátit auto a my zařídit letenky. Boarding je v plným proudu a my nejsme všichni spolu. Běhám po letišti a sháním Martina, Terez se zatím snaží působit uklidňujícím dojmem na italský stewardy. Asi má kouzelnický schopnosti, protože všechno včas stíháme a dokonce dostáváme místa vedle sebe. 

Nevypínejte přijímače, to totiž ještě není všechno.