Jižní Amerika - den 5.: Šok Bolívií

03.04.2013

Na pátý den je podle itineráře naplánovaný přesun do bolívijského La Pazu. Vstáváme proto v 5 ráno, abychom stihli místní linkové letadlo společnosti Sky. Linkové kvůli tomu, že nás čekají před La Pazem dvě zastávky - v Iquique a v Arice. Do letadla se hrnou dělníci s helmami na hlavách, i manažeři v kravatách a s iPady. Obě města najdete z ničeho nic v poušti Atacama a troufnu si tvrdit, že tu krom dolů nic moc není. Tedy až na rally Dakar, která tudy projížděla čtrnáct dní před námi.

V Iquique jsme měli neplánovaně dlouhou zastávku, což nám ale vysvětlil až kravaťák. Letušky v mezinárodním letu totiž neuměly anglicky. True story. Jinak ale musím říct, že jsme se tady skvěle nadlábli a sváču podávali včas. Na rozdíl od Alitalie, kde začali podávat (hnusnou) večeři ve chvíli, když jsme všichni usnuli. Nicméně poučení zní - radši se před odletem pěkně nacpěte a na nic nespolíhejte.

Přelétli jsme úchvatné Andy, které se nám vystavily v celé kráse a přiblížili se k Altiplanu. Před námi se rozprostřelo El Alto - město, které bývalo čtvrtí La Paz. Leží ve výšce 4100 metrů nad mořem a přistávají zde všechna letadla. Při pohledu dolů se nám tají dech. El Alto vypadá jako... obří slum! Ne nadarmo je to nejnebezpečnější místo z celé oblasti. Náš pilot při dosednutí párkrát drcne, takže vlastně netušíme, jestli se nám dělá špatně z obřího převýšení nebo z tohohle vzdušnýho shakeru.

Už na letišti sedí babičky v buřinkách a patero sukních. Usmívají se a koukají na nás trochu jako na zjevení. Skáčeme co nejrychleji do taxíku a chceme co nejdřív zmizet. V autě se zamykáme a s velkou nedůvěrou si prohlížíme nízké neomítnuté budovy, ručně malované nápisy a crvkot na ulici. Sjíždíme po silnici dolů k La Pazu. Město leží v údolí ve speciálním mikroklimatu, takže je tu na rozdíl od okolí i mnohem více stromů (i když pro Středoevropana je to pořád žalostný). Po kopcích se vlní malé oranžové domky s hnědými skly v oknech a na horizontu se tyčí majestátní hory. Vřískáme na taxikáře, aby zastavil, vyskakujeme z auta a fotíme jak o život. Tenhle výhled totiž bere dech!

Náš hotel leží hned nad autobusovým nádražím, ze kterého vyrážíme druhý den do Cusca. A nad pivovarem. Ubytovali jsme se jako továrníci z Evropy rovnou ve tříhvězdě Bolivian Passport Hotel. V našem pokoji jsou čtyři monstrózní postele, okno s s výhledem na půlku města a vanu má mimo koupelnu uprostřed společného prostoru za prosklenou stěnou. Ve městě, kde i v létě klesají teploty až k nule, se nedá dovřít okýnko v koupelně a není tu topení. Díky bohu za lamí deky!
Vyrážíme do města a hledáme restauraci, kde bychom se za mrzký peníz najedli. Nacházíme jednu místní, kde se nejdřív snažíme zjistit, co mají na menu, pak se pokoušíme vybrat a nakonec je naše snažení korunováno tím, že nám všem naloží na talíř všechno, co ten den mají. Naštěstí to je jenom kuře s rýží, bramborami a smaženým banánem. 

V ulicích La Pazu je hodně rušno. Pobíhaj tu babičky s širokejma sukněma a buřinkama, matky si nosí mimina v barevnejch šátcích na zádech, Indiáni troubí a křižujou ulice v korábech těsně před rozpadnutím - a nijak je neštětří, mezi davy padá elektrický vedení, čističi bot tady chodí v kuklách, takže si člověk instinktivně hlídá záda, a sem tam se tady demonstruje. Lidi sedí na zemi, žvejkaj koku, piknikujou a spíš tiše mluví. Sem tam tu pobíhá někdo s petičním archem a na všechno dohlíží kordon policajtů s bambitkama, který vypadaj jak vyrobený z topenářskejch trubek.
Vydáváme se na místní trh. Široko daleko se rozkládají stánky se vším možným. Překvapují nás hlavně místní herny. Sedí tu babky nad stoly, kde je z kuchyňských úchytek a kousku plastu z kýblu vyrobená ruleta. Místní omladina buší do desítek stolů s fotbálkem. A my si opodál dáváme náš první čaj z koky. Paní se svázanými copy, jak je tu zvykem, nám naservíruje lístky a hrnek s igelitovým pytlíkem v improvizované kavárně. Krom koky tu taky dělá kafe z koncetrovaného vývaru a sváču z vajíček. Vysvětlí nám, jak se koka pije a žvýká a v hlavě si říká, že jsme bílí pitomci. Účinky? Když nepočítáme placebo, tak žádné. Trochu se nám zklidnily žaludky, ale to bylo tak nějak všechno.

La Paz je nakonec mnohem bezpečnější a příjemnější, než jsme čekali.

Nevím přesně, k čemu to patří, ale našla jsem v cestovním deníčku u 5. dne tohle: "Tady maj fakt pěknou zahradu!" "To je hřbitov."