Jižní Amerika - den 6. a 7.: O krok blíž k Machu Picchu. Díky, Magore!

04.04.2013

V osm ráno nám jel autobus do Cusca, odkud jsme, stejně jako tisíce dalších turistů plánovali vyrazit na Machu Picchu. Už jsme avizovali, že dálková autobusová doprava je na lepší úrovni než u nás. Vždycky mi tam přišlo zvláštní projíždět v řídce obydlenejch pampách a vozit si zadek v dvoupatrovým autobusu v masivní kožený sedačce. Protože tam bydlí rodiny, který nejen, že takovým autobusem nikdy nepojedou, ale jediný, co mají je třeba domek z hlíny a lamička. Ale to jsou myšlenky, který musí člověk zahnat. 

Jo, je tam chudoba a je to smutný, ale tím, že člověk přijede do jejich země, utrácí peníze za jejich služby a kupuje lokální výrobky pomáhá jejich ekonomice. Vím, že to víte, ale když jsem zmínila ty kožený sedačky, radši bych to měla černý na bílým. Obecně jsme ale střet s tak extrémní chudobou zvládli v pohodě. Peťa s Martinem byli předloni v Africe a tak byli trochu připravení (i když o vhodnosti použití slova "připravení", můžem v týhle souvislosti dlouho diskutovat). Ale třeba ode mě, Terezáče, známýho taky jako ubrečínka, kterej nespí z Chcete mě?, když nabízí třínohýho pejska, se dalo čekat cokoliv. Sice jsem utratila víc peněz za žebráky a ponožky, co na ulicích pletly babičky, ale nebudím se ze spaní.

Po dvanácti hodinách jsme dorazili do Cusca a hned jsme chtěli pošéfovat zítřejší výlet. Maruna s Jarunou rozhodly, že podle pravěkýho vzorce půjdou chlapi zařizovat a ženský zůstanou hlídat oheň (čti: krosny). Možností bylo hodně, s našima omezenejma finančníma prostředkama jedna. Dvoudenní trip za sto dvacet dolarů, kterej obsahoval cestu autobusem tam a zpět, oběd, večeři, ubytování na jednu noc a vstupný na Machu Picchu. A za to, že se ti dva Rusáci (Vojta a Martin) tak hezky usmívali, nám Fredy (šéf cestovky a velkej pán) zařídil i odvoz z nádraží na hotel grátis. Hotely v naprostý většině bookujeme s předstihem na booking.com a vřele to doporučujeme. Zašli jsme si na večeři, kluci si dali vnitřnosti, my hnusnou polívku a šli jsme spát.

Citace z deníčku: Nic proti kultůře, ale to se posral!

Další ráno jsme se posilnili čajem z koky a vyrazili vstříc dobrodružství. Nadšeně jsme naskákali do mikrobusu a krasojízda mohla začít! Nevím úplně, jak následujících sedm hodin v autobuse popsat. Vždycky to bude vypadat hystericky a přehnaně. Pokud to tak nepůsobí, měla bych ještě potrénovat svý vypravěčský skills. Zhodnoťte sami. Náš řidič, dále už jen Magor (nic proti Jirousovi), byl asi osmnáctiletej floutek. Měli jsme asi hodně na spěch a tak naše jízda začla předjížděním v serpentinách. Přes dvojitou čáru. V mlze. Celej mikrobus skučel a imaginárně brzdil. Poslední třetina cesty se odehrávala doslova na polňačce zařízlý do Andskejch hor. Tahle prašná silnička byla široká asi na jeden a půl auta a pod náma byl půlkilometrovej sráz do údolí. Nezpevněná cesta bez svodidel. My jsme se snažili dolů nekoukat, ale když jsme o tom vyprávěli konzulům v Buenos Aires (jo, budeme se tam vracet - nejednou), ptali se nás, jestli jsme viděli ty vraky aut, co spadly dolů. To, že je nikdo nevytahuje, dává i tušit, co nebo spíš kdo v nich zůstává. Pomníčků u cesty jsme viděli nespočet. V místech, kde by průměrnej Evropan stoupl na brzdu - třeba při vjezdu do nepřehledný zatáčky, používal Magor kombinaci přidání plynu a klaksonu. Z přejezdu potoku po dřevěný lávce bude video. Až zjistím, jak místo našeho hýkání nahrát soundtrack z Rockyho. 

Protože jsme seděli úplně vzadu, každá nerovnost s náma hrozně házela. Pro případ nevolností, jsme si v letadlech nasbírali blicí pytlíčky. Mysleli jsme si ale, že když nás nedohnala horská nemoc v Bolívii, nebudeme je potřebovat. A tak jsme je nechali na hotelu. Chytrost! Pokud právě večeříte, jen dodám, že kdybysme si s Peťou každá daly jeden pytlík do každý kapsy u kalhot, tak za předpokladu, že bysme měly kalhoty se dvěma kapsama, bejvaly by nám byly stačily. Do cíle jsme ale dojeli. Čekal nás oběd a devítikilometrovej hike s průvodcem. Řidič nám oznámil, že průvodce nebude. Nakonec se nám to docela šiklo, mohli jsme se v klidu najíst a dát dokupy. Procházka džunglí byla zážitek. Všude banánky, lijány, palmičky a hlasitý burácení divoký řeky. Do tábora jsme došli po setmění s tím, že vysílená Peťa s Martinem - gentlemanem pojedou na Machu Picchu autobusem. Já s Vojtou máme budíka na 3.55 a vyšlápnem si ty dva tisíce schodů, co postavili Inkové. Tak dobrou!

Citace z deníčku: Lidi žijou v místech, kde jsme šli! Ani koka nepomohla.