Jižní Amerika - den 8.: Hop a skok na Machu Picchu

05.04.2013

Večer před výstupem na Machu Picchu jsem se rozhodla, že dám 10 dolarů za cestu busem nahoru a schody si odpustím. Martin mě gentlemansky doprovodil a Terez s Vojtou se naprosto hrdinně rozhodli, že vyrazí ve 4:30 a ty schody zdolají. V první třetině jejich cesty ale začalo šíleně pršet, takže když dorazili, vypadali, jako by to spíš doplavali. Pozdějc se naštěstí vyčasilo a svítilo slunko (krom blicích pytlíků jsme doma nechalovali ještě opalovák, a přestože Machu Picchu leží ve skoro 3 ticících, pořád je v tropickém pásu, takže jsme se všichni spálili jak vepříci). 

Machu Picchu jsme viděli už v 6 ráno, takže máme fotky i bez lidí a nakonec se nám povedlo vyfotit i lamu s lamátkem. Pro zájemce mám i fotku průvodce, který si za každým "junó, gajs" nervózně strčil petku od inca coly mezi nohy. Každé ráno na Machu Picchu prší, a proto tu zelená tráva vypadá, jako by se tu vyřádil poloslepý grafik. Procházíme rozvalinami s naším průvodcem a už po čtvrtině programu ztrácíme pozornost. Dozvídáme se základní fakta, ale mnohem víc nás láká projít se tady bez asistence. Dotazy z publika nás dokážou vyprudit. Nakonec se rozbíháme po tomhle magickém místě a čekáme na to, až se mraky kolem deváté roztrhnou. 

Šplháme na protější kopec, abychom si udělali klasickou a ultimátně provařenou fotku. Náš průvodce tvrdí, že bez ní neplatí to, že jsme tady byli. Takže funíme do kopce a předbíháme i Japonce. Fotí nás starší Francouz, který se vytasí slovy dobrý den, pivo a brambory. Rozhodně praktická kombinace! Kluci chtěli vylézt i na Huyana Picchu, pod kterou se Machu Picchu rozkládá. Denní limit je ale jen 500 návštěvníků a už se tam nedostanou. Blíží se jedenáctá, kdy bychom měli vyrazit směrem k hydroelektrárně, abchom stihli pekelný minibus zpátky do Cuska. 

Kluci se rozhodli seběhnout kopec o dvou tisících schodech napřed a dojít pro baťůžky do hotelu (dali to za 31 minut!), my jsme se plazily dolů pomaleji a cestou jsme konzultovaly incký stavební postupy a chov lam. Rozpršelo se. Každý schod jinak vysoký, neustálé šlapání dolů a nepozornost mělo za následek, že se mi v jednu chvíli na kameni smekla noha a uklouzla jsem. Sjela jsem hlavou dolů asi po třech schodech - v tu chvíli jsem byla navíc ověšená všema foťákama, který jsme dohromady měli. Naštěstí mi Terez v tu chvíli ukazovala, jak chodí ze schodů její bábí! Šla pár kroků přede mnou a rukama se zapírala o koleno ve chvíli, kdy jsem kolem ní projížděla! Zachytila mě díky té póze dost pevně, aniž by se skutálela se mnou. Já si odřela ruku, udělala si otravnou bouli na předloktí, asi dvě minuty mě bolel kotník, odnesla jsem si šok, ale jinak se mi vlastně nic nestalo. Na foťácích ani škrábanec. Díky, bábí! 

K další cestě můžu ještě říct, že koka krom jinýho ještě docela zrychluje metabolismus a že je proto dobrý si načasovat její dávkování. Minibus do Cusca naštěstí řídil jiný řidič a my seděly v předu, takže jsme sice viděly všechno, ale už jsme nepotřebovaly žádný pytlík (ne že bysme měly nějaký po ruce). Přezdily jsme našeho řidiče na strejdu a on se s náma pokoušel konverzovat. Vytrvale to zkoušel asi čtvrt hodiny, než mu došlo, že pokejváním hlavy odpovíme na cokoli. Nejvíc ho ale pobavilo, když jsme uprostřed cesty u vodopádu potkali boty někoho, kdo se momentálně asi myl, a za pár minut jsme míjeli cestáře s válcem. Představa toho, jak válec rozjede boty uprostřed cesty strejdu úplně odrovnala. Po týhle ultra veselý příhodě, o který jsme vydrželi "konverzovat" dobrou půlhodinku, jsme pak strejdovi vyměňovaly cédéčka a on za to jel snesitelně. Teda pro začátek. 

Začalo to tím, že netroubil do zatáček. V místě, kde nemáte šanci vidět za roh, silnice je tak tak pro dvě auta a pod nezpevněnou krajnicí je půlkilometrový sráz je troubení nutnost. Oddechli jsme si, když jsme se dostali na běžnou silnici. Začínal tu karneval a v jednu chvíli po nás místní smradi házeli balónky s vodou. Na silnici bez svodidel to není nejpříjemnější zážitek, ale to bych se opakovala. Nejhůř nám bylo asi ve chvílích, kdy ve čtyřech tisících metrech ve tmě a v šílený rychlosti strejda předjížděl autobus. Řekla jsem už, že to bylo v zatáčce a že u toho zhasnul světla? Čím blíž jsme byli Cuscu, tím víc strejda šlapal na plyn a lepil se na ostatní řidiče. V jednu chvíli dokonce zrcátkem fackoval lidi na chodníku. U hostelu jsme vystoupili s vytřeštěnýma očima a byli rádi, že se můžeme pohybovat po vlastních. Instinktivně jsme se shrbili a kde kdo by řekl, že máme tendenci běžet k pokojům tryskem po čtyřech jako vyplašený zvířátka. Pekelný zážitky tady ale zdaleka neskončily.