Kazašská hra na apokalypsu

02.08.2017

To poslední, co chce člověk na svých cestách vidět, je apokalyptická vize budoucnosti. Když už ale leží přímo před vámi, je příliš lákavý ji aspoň trochu neprozkoumat. A tak jsme si zkrátili výlet do kazašskýho města Karagandy, abysme si mohli projet nejhnusnější město, jaký jsem kdy viděla. 

Dvousettisícové Temirtau vzniklo uměle ve třicátých letech 20. století. Svoje jméno ale dostalo až v roce 1945, kdy se přejmenovalo na Železnou horu (v kazaštině Temirtau). Dobu své největší slávy zažilo v 60. letech, kdy tu byl za makáče milovaný prezident Nazarbayev. Doteď o tom minnesengři skládaj písně. Temirtau je pochopitelně ocelářskej pupek Kazachstánu, byl totiž ocelářským pupkem už pro SSSR. A podle toho taky vypadá.

Příjezd v podvečer od Astany vyjevil hrůzostrašnou krajinu s lesem kouřících komínů a choulícíma se špinavejma domkama. Vjezd do města hlídá velký nápis na betonovém soklu ozdobeném srpem a kladivem. Obří ocelárny Mittal a chemičky tvoří hradby jak z nějakýho depresivního psychodramatu. Že se tady nežije nejlehčejc prozrazujou sociální statistiky - alkoholismus jako oblíbenej sport a nejvyšší čísla HIV. 

Všechno ve městě je spojené s ocelářským průmyslem. Sochy, budovy pojmenované po oceli, plakáty po městě s mladým Nazarbayevem, dokonce jeden z největších hotelů tady se jmenuje Ocel. Nic jinýho jim tady asi ani nezbejvá. Pokud máte rádi depresi, je Temirtau ideální brána do pekel. 

P.S. Ta cesta na fotce nahoře je silnice třetí třídy někde u Karagandy a ten panelák vedle je výhled z našeho hotelu. Já snad radši placatou a holou step.