Když nás přešla legrace

03.09.2013

Je jen málo chvil, kdy jsem si říkala, že tohle mi za to nestálo. Nebo jsem si neříkala vůbec nic, protože jsem strachy skoro nedýchala. Ale i tohle patří k cestování na vlastní triko, nebudeme si tady vykládat, že je všechno jenom sluníčkový. Mami, tenhle článek prosím vynech. Díky.

Základním předpokladem bezpečnýho cestování po vlastní ose (ale i jinými způsoby) je důkladná příprava. Ale jsou věci, který nenaplánujete nebo který prostě a jednoduše podceníte. V hlavě vyvstávají dva okamžiky, kdy jsem si hodně intenzivně uvědomovala, že stačí opravdu málo a bude fakt zle.

O jednom z nich už jsme se tu s Písí rozepisovaly. Bylo to cestou na Machu Picchu, kterou jsme si dali tam i zpět v mikrobuse, kterej řídili chlapi, co by neměli bejt svéprávný. Prašná silnice široká tak akorát na jeden a půl auta se zařezávala do velehor a pod náma se ztrácel v nedohlednu půlkilometrový sráz. Eroze tu strhla většinu flóry a válec, který jsme potkali cestou zpět, dával tušit, že pád vozovky do hlubin údolí tu bude běžná věc. O vracích aut pod náma jsme se dozvěděli až zpětně a jsme za to rádi. Jeden řidič měl šlapání na brzdu vypočítaný na milimetry, druhej do záludných zatáček netroubil, k čemuž ho vyzývalo několik cedulí. Několik kilometrů dlouhou trasu jsem cestou tam prozvracela, cestou zpátky jsem nohama vyryla pod sedadlem brzdný čáry. Death road v Bolívii je ještě nebezpečnější, vyhýbají se tu kamiony a srázy jsou tu snad ještě hlubší. Princip je ale úplně stejnej a v tu chvíli je jedno, jestli vás do hloubky šesti set metrů smete náklaďák, nebo to bude jen tři sta metrů a postará se o to malej autobus. Je to skvělá historka do hospody, ale znova... Znova bych jela vlakem.

Ten první pocit, že je něco špatně mě zastihl o necelý dva roky dřív v Keni. Nejzděte nikam po setmění, znělo neustále se opakující varování. Když se ale Mileně zpozdil let a z letiště se dostala až odpoledne, když nám navíc Walter řekl, že nádraží pro matatu je za rohem a ve skutečnosti to bylo asi půl hodiny plahočení se všema báglama, a když do toho všeho naskákali do jedinejch volnejch matatu místní a my zůstali zaskočeně stát na prázdným parkovacím fleku, začalo mi docházet, že údajně tříhodinová cesta na hranice s Tanzánií nebude tak romantická, jak jsem si ji představovala. Chvíli před sedmou, než na tuhle horkou zemi dolehne tma, jsme vyrazili z Nairobi. Naše víza měla vyprchat během pěti hodin. S řidičem se domluvil Walter a na útraty tří vykulených bělochů se svezli další dva pasažéři. Dokud jsme jeli po dálnici, byla jsem klidná. V rychle padající tmě jsem pozorovala velbloudy běžící podél silnice a klimbala jsem. Do té doby, než jsme sjeli z dálnice a doprava začala řídnout tak, že jsme se za chvíli ocitli v černočerný tmě s cizím řidičem a průvodcem, kterýho jsme znali dva dny, úplně sami. Nevěděli jsme kam jedeme a nebylo vidět na krok. Teď zpětně z gauče to vypadá přecitlivěle a zbytečně hystericky. Faktem ale je, že přepadení aut je v Keni jedním z nejčastějších zločinů a že policie jedním dechem uvádí, že k násilí v těchhle situacích nebývá daleko. Nestalo se nám nic a možná jsme byli opravdovýmu nebezpečí mnohem blíž jindy, pořád mi ale při téhle vzpomínce běhá mráz po zádech.

Nutno dodat, že se s mým mužem v tomhle žebříčku nočních můr neshodujeme a jemu vstávaly zbytky vlasů na hlavě v jiných situacích, kdy já byla docela klidná. Pocit nebezpečí je zkrátka subjektivní záležitost a v cizině bývá silnější. Ale díkybohu za něj. Indiana Jones by na nás pyšnej nebyl, ale naše mámy teda jo.