Kréta pro neposedy

09.05.2013

Davy Středoevropanů míří každou sezónů ke Středozemí, aby tam nasály trochu moře, trochu bronzu, trochu toho místního jídla a hlavně hodně válečky na pláži. A protože já vydržím na pláži nejvýš tak den a půl to ještě musím být po flámu, věděla jsem, že výlet na Krétu bude výzva.

Čtyřdenní pobyt v luxusním krétském hotelu jsem vyhrála vlastně úplnou náhodou, když vylosovali mou vizitku na akci, kam jsem se rozhodla jít asi čtvrt hodiny před onou losovačkou. Dva roky jsem svůj největší loterijní úspěch v životě odkládala, až došlo na nejposlednější termín, jinak by pobyt propadl. Sebrala jsem v sobě všechno, co mě naučila Jaruna s Marunou a rozhodla se, že si zkusím užít Krétu trochu jinak, než to obvykle turisté dělávají.

Tik v oku se objevil už na letišti a zvětšoval se úměrně hlasitosti frajerů v horolezeckých kalhotách, tílkách s nápisy typu Pivní přeborník a vygradoval ve chvíli, kdy se pupkáči při přistání hlasitě roztleskali. K tomuhle zlozvyku prostě není moc co dodat. Snad je to, že co bylo in ve vzducholodích, už pro letadla neplatí. 

V průvodci National Geographic jsem si na ty čtyři dny založila přesně 43 míst, které bychom měli vidět. (Tip: průvodci NG mi většinou vyhovují, ale tenhle mě dost rozčiloval nevychytanýma mapama). Trochu základů řečtiny v Alamu a už jsme půjčeným autem uháněli na opačnou stranu od našeho hotelu. Z Heraklionu, který má krásný přístav, ale jinak je to spíš dírka, jsme jeli do města Chania. Místní dálnice jsou asi na takové úrovni, jako naše okresky až státovky. Závratnou rychlost nečekejte. Chania je krásná a hodně turistická. My se tu skvěle najedli grilovaných chobotnic, prošli se, zafotili si, ale největší radost jsme měli z pláže, kam jsme se původně přijeli jen tak ošplouchnout a našli jsme ji vlastně jen tak náhodou. Už na první pohled bylo jasný, že tu se tu děje něco podezřelýho. V zátočině leželi důchodci, tak akorát v úrovni brouzdaliště, a co chvíli blaženě vypískli. Ve chvíli, kdy jsme si stoupli po kotníky do vody, nám došlo, co se tady děje. Žijou tu pedikúrní rybičky, které ohlodávají odumřelou kůži, přičemž ve městě za vám za pět minut máchání nohou v akvárku naúčtují 10 euro. Jaruna s Marunou v nás zajásaly a nechali jsme se pořádně okousat. 

Náš hotel byl kousek od města Aigos Nikolaos. Zvláštnost tohoto přístavního města leží přímo v centru, kde nenajdete náměstí se starými domy, ale hluboké sladkovodní jezero se skalním převisem, které je s mořem spojeno několik desítek metrů dlouhým kanálem. Cestou z Aigosu na severním pobřeží do Ierapetry na jižním pobřeží minete kaňon Ha. Není tak známý jako soutěska Samaria, ale o to míň lidí u něj potkáte. Cestou na západní cíp si můžete prohlédnout i druhý nejstarší olivovník na Krétě. Ten první leží u Chanie, ale my tak nějak víc preferujeme outsidery, proto jsme se vydali omrknout tenhle. Je mu dva a půl tisíce let a pamatuje mínójskou kulturu. Cesta k němu je dobrodružná, jede se po polňačkách a co chvíli máte pocit, že na vás z některýho stromu spadne koza. Pár posledních metrů od auta ke stromu musíte překonat mečící útočníky střeleně pobíhající všude kolem. Ale tváří tvář tomuhle pradědovi prostě odhodíte strach a tak nějak víc pochopíte vesmír. Nebo taky ne. 

A protože jsme spíš ten druhý případ, vydali jsme se zkontrolovat jednu z nejvyhlášenějších pláží Kréty. Ve východním cípu ležící Vai. Její zvláštnost je ta, že se nachází v bezprostřední blízkosti jediného palmového lesíku v Evropě. Vai je stejně jako starý olivovník taky lemován adrenalinovými zážitky. Ale spíš toho ražení, že se pokoušíte najít aspoň kousek písku bez vajglu, odvracíte oči od velryb hovořících plynnou ruštinou či němčinou a neustále čekáte, kdy přijde ten zázrak, který popisují průvodci. Pozor, spoiler! Nepřijde. Tahle pláž je zajímavá možná tak zaprášenými palmami, ale jinak vypadá jako tisíce dalších - s dalšími tisíci hlavami.

Samozřejmě jsme nevynechali královský palác Knósos, ale protože sem se vydali určitě i tleskači, nebudu ho teď blíž popisovat, i když si to jeho bláznivá historie určitě zaslouží. To až někdy jindy. Viděli jsme spoustu dalších míst (i když 43 jich k mé nelibosti nebylo), ale tahle mi utkvěla v paměti. Za zmínku určitě stojí taky to, že jsme domů koupili speciální pálenku od bodrýho lokála, který se nám snažil vysvětlit, že ji uhnětl vlastníma rukama. A protože nás utáhne na vařený krevetě, tak jsme ji draze zaplatili a schovali do auta, aby na ni nesvítilo. Doufejme, že si ji řeckej čistič auta v Alamu pořádně vychutnal, protože jinak by mě ta ztráta snad i mrzela.