Masajská magie mezi chatrčemi z bláta

04.01.2014

Zastavujeme v našem Land Roveru z osmdesátých let před plotem vyrobeným z větví zaražených do suchem ztvrdlé země hustě vedle sebe. Široko daleko se táhne vyprahlá savana, po které živě poskakuje jenom vzdušný vír nasáklý prachem. Na pár vteřin máme pocit, že je vesnice opuštěná stejně jako okolní krajina. Ale obojí je jen krátké zdání.

Tahle masajská vesnice je daleko od hlavních turistických cest a leží vedle méně navštěvovaného parku. Minuli jsme velkou barevnou ceduli Maasai village a odbočili jinam podle rad našeho místního průvodce - původem také Masaje. Jsme upozorněni, že za vstup do vesnice budeme muset zaplatit, a to nijak málo. Náš průvodce nám ale vysvětlí, že za peníze turistů posílají vesničané jednoho chlapce do školy ve městě. Nemáme důvod mu nevěřit, není tu elektrický proud ani studna, natož nahromaděné hmotné statky. 

Po chvilce čekání světle hnědý monotónní ráz krajiny proříznou červené a fialové látky, které na sobě mají masajské ženy. Z chatrčí začnou vybíhat děti. Když jim dojde, že z krosen vytahujeme hračky, okamžitě odhodí veškerý stud a přetlačují se před námi s nataženými rukami. Některé si hračku vezmou a odběhnou stranou, jiné ji schovají za zády a natáhnou druhou ruku. Ty nejvychytralejší si hračku odloží za plotem a běží si pro nášup. Jejich mámy je ale se s smíchem okřikují. I přes tolik odlišné podmínky zůstávají některé věci stejné.

Vedou nás do svých chaloupek z bláta, klacků a hnoje usušených na kámen. Místo oken jsou tu dva malé otvory. Než se rozkoukám, stačím v té tmě vrazit do jednoho z mála mužů, který je teď ve vesnici. Jeho čokoládová kůže zkrátka splývá s prostředím. Tma v chatrči zakrývá moje zčervenání. Dítě před ohradou na krávy si hraje s kolem z drátu. Honí ho s klacíkem kolem dokola. Jestli nejsou šťastnější, povzdychne si jedna z účastnic naší malé výpravy. Asi, pomyslím si dřív, než uvidím dítě s deformovaným chodidlem. Nic co by v Evropě nespravila nějaká kompenzační pomůcka. A pak si vzpomenu na dokument o ženských obřízkách prováděných kusem skla nebo víkem od konzervy. 

Ženy se seřadí hned za bránou, kolem krku teď mají široké bílé límce z malinkých korálků. A začnou zpívat. Jedno z dětí dojede na stařičkém odřeném kole pro muže a chlapce, kteří jsou tou dobou mimo vesnici kvůli rituálu přijetí mezi muže. Po chvíli dorazí i oni začnou zpívat a tančit. Myslím na to, jak právě stojíme uprostřed lidské zoo, jak některé ženy klopí zrak a vidí se už někde jinde, jak je tohle představení secvičené kvůli turistům z celého světa. A pak zavřu oči a slyším ten rytmus, tu harmonii, tu magii. Odkládám foťák a nechávám tu energii proudit prostorem. Tohle stálo za to.