Novoroční maledivská rychlovka

02.02.2017

Vždycky jsem měla ráda Vánoce - stromeček, sníh (nebo aspoň zima), balení dárků, sežrat rohlíčky ještě v adventu... Takže svátky v tropech a zdobení palmičky při šumění oceánu se mi moc nezamlouvaly. Dohodli jsme se proto, že vyrazíme klín klínem a místo ponožek si dáme letenky na Maledivy. Ze Srí Lanky je to totiž za humnama.

Kvůli letu z Kolomba jsme vstávali už v krásný dvě ráno, takže první den jsme strávili vyrovnáváním jet lagu, přestože je časový rozdíl mezi Srí Lankou a Maledivama jen půlhodinka.  Abychom to měli s pořádnou dávkou adrenalinu, přijel nám srílanský uberař až před dům říct, že i když je objenanej, nakonec nepojede. Je totiž unavenej. Ale za růžkem je prý jeho kámoš, který nás určitě rád sveze. Kámoš spal a než jsme se mu dovolali, byli jsme ve skluzu, a tak jsme objednávku rušili a volali jsme třetí auto. Řidič byl z nás nakonec tak vyděšený, že jsme byli na místě snad za dvacet minut. 

Z letiště do Male, hlavního města Malediv, ale naštěstí žádný unavený Ubery nejezdí. A tak jsme si stopli vodní taxi a těch pár hodin do odjezdu lodního emhádéčka na náš ostrov jsme strávili poflakováním po místním trhu a v ulicích. Záměrně jsme si vybrali ostrov ve stejném atolu jako je Male. To je totiž háček místního cestování. Občas seženete letenku za hubičku, ale přesuny mezi místními asi osmi sty ostrovy se pak můžou ještě pěkně prodražit. Náš ostrov byl od Male vzálený 28 kilometrů. Přesun rychlolodí zabral asi půl hodiny, ale stál kolem padesáti dolarů. Takže jsme šetřili na pivo a vydali se běžnou dopravou. Dvě a půl hodiny, ale zato za tři dolary!

Jedno auto na ostrov

Thulusdhoo není žádný resort island. Je to opravdický ostrov s místňáky a pár hotýlky pro ty, kterým se v angličtině říká hezkým eufemismem „budget travelers“. V překladu „ti, co nemají na resorty". Thulusdhoo je oproti ostatním ostrovům pěkně velký. Má 700 na 400 metrů a po tsunami na něm žije kolem 1400 lidí. Nejznámější místní pamětihodností je továrna na Coca Colu. Dohromady je tu jedno auto. Ostatní drandí na kole, chodí pěšky a nebo prostě leží doma.

Bydleli jsme v hotýlku obsluhovaném Bangladéšany, kteří nám vyvářeli čerstvé ryby a vysvětlili nám pravidla kriketu. Většinu našeho asi pětidenního pobytu jsme měli docela větrno, takže večer jsem se balila do deky jako u Mácháče. Na druhou stranu nás ale díky tomu neotravovali komáři. Šnorchlovali jsme, půjčili jsme si kajak (nebo kánoi? vim já!), Martin sbíral z mořskýho dna odpadky a separoval, pozorovali jsme kraby a pak jsme se začali trochu nudit. Ostrov jsme prošli docela rychle, dali jsme si tu na třech různých místech oběd, obhlídli jsme místní mešitu, dali si předražený pivo... 

Taky jsme si zajeli s místníma na motorový lodi na jednu z mnoha písečných dun uprostřed moře. Těsně před přistáním jsme ale zjistili, že ti filutové s náma jenom obkroužili ostrov a dovezli nás na místo, kam se dalo s pevnýma botama během chvíle dojít nebo doplavat na vlastní loďce. Odmítli jsme vystoupit a hned potom zaplatit, takže nás o něco později zase vyložili zpátky na pláži a my už se o podobné eskapády nepokoušeli. Nejsme žádní surfaři, takže nás nezajímal místní surfařský bod. Zbývalo už jenom číst a jíst.

Výtel na Maledivy byl super, ale musím říct, že těch pět dní mi bohatě stačilo. Asi by to bylo jiný, kdybych byla Onasis v jednom z těch rezortů a každej den si dopřávala masáž a basu piňakolád. No. Jenomže nejsem.