Pandírka, pikolíci a nekonečný léto

18.11.2016

Je pátek večer, vzduch se trochu pročistil silnou bouřkou, která metala blesky na blízkou pláž, takže mám výjimečně vypnutý větrák. Sedím potichu a potmě schovaná před komáry pod moskytiérou. Další náročný pracovní týden se chýlí ke konci a já si uvědomuju, že se mi nakupily poznámky. Nejvyšší čas je překlopit na blog.

Jsem tu necelý tři týdny a po Kolombu lítám jako po Praze. Nenechám se oblbnout tuktukářem bez taxametru, chodím sama na schůzky (Kolombo je bezpečný město, mami, fakt!), lovím ty nejlepší restaurace a kavárny v místní aplikaci a přestává mi vadit, že na mě lokálové tolik zírají. Dá se to pochopit. Sem tam na mě zírají i v Praze a tady logicky zírají o to víc. Hodně tu láká pozornost - mimo jiné - moje tetování. Místní holky se netetujou (a taky většinou ani nepijou, nekouří a nikdy to neplánujou zkusit). Potkala jsem pár tetovanejch starších cápků, ale jinak jsou zkérovaní jenom turisti přijíždějící z míst jako je Berlín. Nebo Vršovice.

Stoprocentně aklimatizovaná ale zatím ještě nejsem. Pořád mi dělá trochu problém orientace ve městě. Za normálních okolností jakýs takýs orientační smysl mám, ale tady mě mate zhruba dvacet kilometrů dlouhá tepna skrz město Galle Road, podél který jsou nasekaný miniaturní obchůdky, restaurace a jako mandelinky se tu všude rojí tisíce tuktuků. Taky odhad na přesuny ještě vůbec nemám. Pro jistotu vždycky počítám s dopravní zácpou, protože Galle Road je zacpaná už z principu. A když není, stoupne si doprostřed křižovatky policajt a řídí dopravu v patnáctiminutových intervalech. Dneska ráno jsem vyrazila na schůzku o 55 minut dřív. Rozhodně jsem nechtěla přijít pozdě a Praha by touhle dobou byla úplně zašpuntovaná. Doprava ale švihala a můj tuktukář byl liška podšitá, takže jsem se na místě ocitla za čtvrt hodiny. Asi už chápete, proč mám tu aplikaci na vyhledávání kaváren...

U tuktukářů se ještě chvilku zdržím. Prdících tříkolek veselých barev je tady jako blech v kožiších plážovejch psů. Až na údajně dvě výjimky jsou to samí chlapi. Všichni troubí jak o život a jedou soutěž v pimp my tuk. Takže se můžete posadit na (zaigelitovaný) sedačky třeba s plakátem Pirátů z Karibiku, interiér mlží vonná tyčinka, na zrcátkách jsou cingrlátka a na hadrových střechách je víc citátů než na Facebooku (Only one sun shine for all. Allways read and think aloud. Life is nice with whife. Who flies not high falls not low. Evry night in my dream I see U I feel U.) Tuktukáři jsou mladí i staří, někdo jezdí na taxametr ve smarthonu, někdo má za sedačkama repráky, co by vytrhly okna našeho bytu. Dost často poznáte, jakého je řidič vyznání, a přibližně stejně často si na viditelném místě vozí lahev s vodou, kterou kdysi dávno někdo koupil v obchodu s alkoholem. Z dřívější flašky araku teď řidič zásobuje svůj běžnej pitněj režim a ukazuje tak, že má dost peněz na to, aby si něco takovýho pořídil. Buď - a nebo tu v těch lahvích mají všichni vodku, čemuž by odpovídal styl řízení.

Další věc, která mě zaujala, je zdejší ideál krásy. Koupili jsme kolegovi, kterej se tu chce asimilovat, časopis o srílanskejch svatbách. Většina žen se tu vdává v sárí, který se skládá z topu nad pupík a strašně dlouhý látky, kterou se omotáte kolem dokola. I na promo fotkách agentur a módních salónů leze holkám mezi utaženým topem a sukní častokrát pěkně tučnej špíček. Je naprosto jasný, že se tohle děje reálnejm ženám, který na blbosti jako je mýtus krásy, nemají čas. Ale na oficiálních fotkách mě to přece jenom překvapilo. Dokonce i na billboardech, kde jsou vyfocený bělošky v západním oblečení, mají holky pandírko. Je to pro mě příjemný překvapení, obzvlášť v době, kdy se úplně normálním holkám říká v našich časopisech eufemismem "plus size". Tohle je určitě líp nastavený než u nás. Místní holky nemají výčitky svědomí, když do sebe naklopí o pár porcí kari navíc. A srílanský chlapi pak nemusí překvapeně zírat, když si holka sundá stahovací kalhotky.

Krom sledování lokálního života a podávání hodnotících zpráv na Facebooku, Instáči, Snapchatu a blogu jsme taky zažili něco vlastního. Například jsme oslavili svatýho Martina večeří v hotelu Mount Lavinia. Ohromný koloniální sídlo tehdejšího guvernéra nabízí výhled na město (kde v době naší návštěvy vypad proud, takže jsme neviděli nic) a pocit nadřazenosti. Ten ve vteřině ustoupil pocitu viny za utlačování všech národů třetího světa, a to pokaždý když mi livrejovanej číšník nabídl s úslužným úsměvem menu nebo mi přisunul židli. Venku je třicet stupňů, pikolíkovi na čele perlí pot a on ho utírá do dlouhých bílých rukávů uniformy jak pro admirála. "Váš koktejl, madam," podá mi caipirinhu se sotva lžící drcenýho ledu (nadřazenost). Děkuju dvakrát (vina) a sleduju párek bělochů večeřících v tomhle překrásným honosným prostoru v plážovejch hadrech (nadřazenost, vina a přísný pohledy jejich směrem).

Minulý víkend jsme vyrazili na jih. A protože byl na Srí Lance v pondělí státní svátek jako o každém úplňku, trochu jsme si to protáhli. Pozevlili jsme u Čechů, kteří tu žijou a pracujou delší dobu, abychom se utvrdili v tom, že na začátku tady čumí úplně každej. Takže naše čumění je naprosto legitimní, přirozený a byli bysme divný, kdyby se všechno rozjelo přesně tak, jak jsme si to naplánovali. Sedět večer s pivem, nohama zabořenýma v písku a poslouchat burácení moře je o něco lepší než se budit zběsilým troubením tuktuků. Ale i když je Colombo špinavý, rozpálený a betonový, tak tu mám nepoměrně blíž k moři než v Praze.

To mám teď navíc každej den nadohled. Náš tým se rozrůstá, tenhle týden přiletěli tři další kolegové, a tak jsme museli řešit nový ubytovací kapacity. S Martinem jsme se přestěhovali do garsonky zhruba čtyři sta metrů od oceánu. Bydlíme v nejvyšším patře a ten výhled se mi nejspíš neomrzí. Byt je na český poměry skromnej, na srílanský super. Nejvíc nás samozřejmě baví terasa, nejmíň nájezdy armád mravencům a zeď vedoucí na chodbu domu, která je jednou třetinou řešená prostě jen laťkama a síťkou proti komárům. Všechny zvuky a světlo z chodby se tak dost intenzivně zhmotňujou například v naší ložnici.

Pokaždý, když mě napadne, že by to tam či onam mohlo bejt lepší, že by bylo super mít to jižní prostředí každej den, nebo víc Čechů s historkama, který nás uklidní, kolem sebe, tak si uvědomím, že doma je právě teď kolem nuly a že mě v tomhle období nedokáže nikdy nic zahřát. Takže i když mám na sobě patnáct vrstev, většinu dne mi drkotají zuby a myslím na léto. Třeba na takový, jaký mám teď tady.