Nikdy na Island pojedu zas

18.10.2017

Snažím se to odnaučit, ale patřím k těm cestovatelům, kteří když slyší při odletu na letišti češtinu, panikaří. Takže když jsme plánovali cestu na Island, byla jsem v polomdlobách preventivně, protože mi bylo jasný, že češtinu uslyším úplně všude. Dopředu mi to tuhle zemi znechutilo. Co vám budu povídat - měla jsem pravdu. Ale taky jsem se pěkně pletla. 

Nebylo na výběr. Když jedete za bratříčkem, co se vydal do světa, tak prostě musíte i na Island. Takže jsme si naplánovali Reykjavík, cestu po jižním pobřeží až do Hornafjorduru a zpátky a pak výlet na západní fjordy. Cestou jsme potkali sopky Katla, Eyjafjallajökull nebo Snæfellsjökull. Prošli jsme průrvou parku Þingvellir. Zírali jsme s otevřenou pusou na ledovec Vatnajökull. Nechali jsme se poprskat gejzírem Strokkur a překřikovali jsme vodopády Skógafoss a Gullfoss. To ale nebyl největší zážitek.

Nejlepší bylo, když nás v Blue lagoon překvapila zelenkavá polární záře. Honili jsme ji pak ještě další dva večery. A kdybysme se neměnili v ledový sochy, asi bysme na ni zírali až do rána, jak se vlní a kroutí hvězdnou oblohou. Užili jsme si přesun z chladnýho vzduchu do horký vody v bazénech pro turisty i studánkách uprostřed pustiny. A taky to překvapení, že než se z vás vypaří teplo, stihnete se v těch pěti stupních v klidu oblíct, aniž byste si drkotáním vyrazili zuby. Zamilovala jsem se do nejlepší tomatový polívky v restauraci uprostřed skleníku. A taky mě nadchnul výhled na město Stykkishólmur. Nebo vichřice v Hornafjorduru, která se mnou hrála páku o dveře půjčenýho auta. To se to spalo v islandskejch duchnách, když se za oknama otevíralo malý peklo. 

Takže když nám pak recepční u jednoho z přírodních koupališť česky vysvětlil fungování šaten, ani trošku jsem se nelekla. Nebo když z cestujících auta na parkovišti, kteří taky jako my uvažovali, jestli zdolat kamenitou cestu před námi, nebo to otočit, po deseti minutách anglickýho hovoru vypadlo první český slovíčko, moc mě to nepřekvapilo. A koupání v přírodním koupališti s jedním jediným turistou široko daleko, z něhož se se vyklubal Brňák, mě už docela pobavilo.   

Češi jsou prostě všude. Potkali jsme je na Machu Picchu, na vrcholku mrakodrapu v Mexico City, na severu Srí Lanky, kam turisti normálně nejezdí, v New Yorku, na Zanzibaru... Možná že je nás 10 milionů doma a dalších 10 trajdá po světě. Mou návštěvu Islandu tahle setkání ale pozvedla tak nějak na cimrmanovskou úroveň. Takže byla ještě o něco lepší, než úplnej TOP.