Rok ohnivé opice měl zápal pro cestování

16.01.2017

Před Vánoci jsem si řekla, že je fakt potřeba o sobě dát zase trochu vědět a že musím napsat nějakej ten post. A protože jsem si to přikázala, sama sobě jsem se začala vzpouzet a příspěvek odkládat. Logika malýho dítěte u mě zafungovala naprosto bez chybičky. Proto píšu víc než po měsíci a nových zážitků mám tak na dvě knihy.

Tak třeba už jen ty Vánoce. Patřím k uctívačům těchhle svátků. Měla jsem hezký dětství s krásnejma Vánocema a zůstalo to ve mně. Ráda peču cukroví, zdobím stromek a byt, zpívám koledy, ráda vybírám a balím dárky. Nevadí mi předvánoční shon, protože ho většinou nemám. Plánuju si advent podle možností a co jde, nakoupím online. To, na co si spousta lidí stěžuje, se mi tak vyhne. Minulo mě to i letos - tentokrát neplánovaně. Ačkoli je na Srí Lance jen asi 10 procent křesťanů, není pochyb, co je za roční dobu. Vánoční výzdobu začali buddhisti vyvěšovat už krátce po našem příjezdu, obchody zavalila lavina umělejch větviček s umělým sněhem, blejskavejch řetězů, bániček, ulice prosvítily miliony (a to nepřeháním!) vánočních světýlek, anglický vánoční koledy se linuly snad i z prodejny buddhistickejch potřeb. Výlohy luxusních obchodů se proměnily v zimní pohádku. V místě, kde teplota nikdy neklesla pod 18 stupňů.

Místo tradičního zdobením stromku a ochutnávání bramborovýho salátu ("Ještě bych to trochu přisolila, mami.") jsem seděla na Colombo Christmas Marketu a nabízela vstupenky v akci. Večer, ještě před tím, než celej náš tým navštívil tajnej Ježíšek a každýmu rozdal troníčky a štědrovničky, jsme vyděsili všechny sihnálský sousedy hlasitým zpěvěm českejch koled na ulici. Tenhle Štědrej večer nevypadal ani trochu tak, jak ho znám z dětství. Do dětství jsem se ale díky němu vrátila. Dostala jsem totiž voňavý mejdlíčko s kytičkama, štěrchátko ke zpívání písniček zdobený jako pro indickou princeznu a blok s pastelkama. A měla jsem z toho dětskou radost. Podobnou, jako když jsme si o něco později dali s Martinem letenky na Maledivy. Jó, věk nevinnosti, kreativity a bílejch pláží.

Na Silvestra se jako děti projevili Sinhálci. Se zábavní pyrotechnikou totiž manipulujou jak druháci. Prodávají a kupujou všechno, co jen trochu bouchá a prská. S ohňostrojem nedokážou vydržet do půlnoci. Proč taky, když můžete začít odpalovat už za světla. A scénář ohňostrojů je zhruba následující: prsk, prsk, prsk, dvě minuty pauza, prsk, prsk, deset minut pauza, prsk. Kdybysme nepřivítali novej rok v plážovým baru s pivní věží, tak by mě to snad i štvalo.

Loňskej rok jsem startovala dlouhatánskou dovolenou na Mauriciu. Na pět týdnů jsme si naordinovali odpočinek v různých podobách. A že ho bylo potřeba po tom cirkusu! Když jsme odjížděli, opálení, spálení, prosolení a zrelaxovaní, bylo mi líto jenom jedný věci. Že moje největší cesta roku 2016 končí, protože do dalších pracovních plánů se nám jiný cestování už moc nehodí. Asi si tohle začnu říkat na konci každý cesty, protože se ukázalo, že právě rok 2016 byl pro mě jedním z nejvíc cestovatelskejch.

V květnu jsme vyrazili do Hamburku, kterej jsem měla na seznamu už hodně dlouho. Spaní v hausbótu mu dodalo patřičnou atmosféru. V červenci jsme vzali rodiče do Londýna. Bydlení v místech, kde řádil Jack Rozparovač, a kombinace klasickejch turistickejch míst s těma míň známejma se zase postaraly o atmosféru tady. Začátkem září jsem rozbila prasátko a vyrazila jsem na dámskou jízdu do New Yorku. Požitkářský pojídání zmrzliny v Cetral Parku za průtrže mračen a euforická cesta trajektem z Manhattanu na Staten Island je vyrytá na seznamu mých osobních top cestovatelskejch zážitků. Koncem září jsme vyrazili za našima Zélanďánkama na Island. Na ostrov, kterej mě na rozdíl od mnoha kamarádů a známých vůbec nelákal. Protože tam prostě chce skoro každej (ze stejnýho důvodu bych sama od sebe nevyrazila na Srí Lanku). Až tam mi došlo, proč tam vlastně skoro každej chce. Zdejší krajina je jako z jiný planety nebo pohádkový říše a má svou silnou magii. Do seznamu top zážitků se vyhouplo noční rodinný lovení polární záře a její pozorování uprostřed kopců nebo z termálního bazénu. Vrcholem cestovatelskýho běsnění tohohle roku byl okamžik, kdy jsem uprostřed haly v Plzni, navlečená do dirndlu, s weizenem v ruce a při poslechu bavorský dechovky zjistila, že poslední měsíce roku 2016 a první toho následujícího strávím na Srí Lance.

Kdyby mi tohle někdo řekl v únoru na Mauriciu... Plány se prostě mění a občas věci nevyjdou tak, jak jsme si původně představovali. To ale neznamená, že se změnou přišla pohroma, i když to tak třeba v určitou chvíli může vypadat.

Tak se mějte, já si jdu zabalit na Maledivy.