Smlouvací manuál pro začátečníky

26.05.2013

Jedna ze spousty věcí, který mě tížily před mou první velkou cestou mimo Evropu, bylo smlouvání. I když si hodně lidí v mým okolí myslí, že jsem už od narození hubatá a drzá, fakt je ten, že jsem ve skutečnosti plachá jako malá srnka z lesa. Konfrontace mi nikdy nedělaly dobře a pomyšlení na to, že bych se měla s cizím člověkem hádat o to, kolik mu dám za věc, kterou vyrobil nebo kvůli který celej den postává na ulici (v dešti chudák, že jo), z toho na mě prostě šly mdloby. Než jsem v Číně objevila svůj skrytý talent. 

Čínský tržnice jsou proslulý. Kdo byl v Číně a nenakupoval na black marketu, ochudil se o jednu velkou turistickou atraktivitu. Je to jako kdybyste jeli do Paříže a zavírali oči pokaždý, když byste otočili hlavu směrem k Eiffelovce. V čínskejch tržnicích se uplatňuje jeden obrovskej talent týhle velký země. Podnikání a podnikavost. Nikde jinde si tolik nepopovídáte anglicky, jako právě tady. Najdete tu padělanýho Vitóna i Kunverzky, ale taky luxusní zboží vyrábějící se v čínskejch fabrikách a který je z těch fabrik tak nějak... ukradený. Tenhle smutnej nešvar místního slovutnýho komunistickýho režimu vynahrazuje živá atmosféra. 

Já si vyhlídla právě ty pěkný Kunverze, jelikož doma mi přijde tak nějak nepatřičný koupit si obyčejný tenisky za patnáct set, jenom abych udělala dojem na kluky z kapely. Neberte si to nijak osobně, vlastníte-li tyhle americký cvičky, já to nijak neodsuzuju. Svejch patnáct stovek ale radši dám na jinej konzum, třeba na nějakej prohýřenej večer nebo na větší kufr na příští cestu. A právě v tuhle chvíli přišla moje příležitost. Před odletem jsem tvrdila, že se ke smlouvání prostě nedonutím, že by to potýralo mou nežnou duši. Při překročení prahu jednoho z obchůdků mi ale žilama začal rázem pulzovat adrenalin. Měla jsem ho najednou v oběhu tak pět litrů a po prodavaččině naťukání ceny na kalkulačku se mnou začal cvičit jak na Spartakiádě. 

Prakticky stejná cena jako v Česku za evidentně falešný kecky?! "Too much!!!" vypadlo ze mě a oči se mi nebezpečně vypoulily z důlků. Prodavačka pochopila, že nejsem dubajská princezna a částku nepatrně snížila. V ten moment mi celá tahle hra došla. Já se tady teď budu chvíli kroutit a ve chvíli, kdy narazím na náš cenový střed, pokusím se ji přesvědčit, že mi výlet do Číny zaplatila nadace a že jsem tu na výměnným pobytu v programu Chudobinec. Boty jsem si nazouvala a vyzouvala, vracela jí je a prohlížela si jiné, tvářila se znechuceně a nesmlouvavě nad jejíma nabídkama a na závěr jsem vyzkoušela taktiku ústupu. "Ne, nechci je, nemám zájem," vysvětluju starší Číňance a mířím směrem k jinému obchodu s botami. "Jak chceš, takovouhle cenu jinde nedostaneš!" blafuje paní. Ale za chvíli už mě dobíhá a tahá mě za rukáv, že teda jako jo. Odcházím s taškou z obchodu a ruce si mneme obě. I když jsem částku snížila na pár stovek, pořád na tom vydělala. A já mám ty svý Kunverze s plackou nalepenou na opačný straně. Pokud jste dva, můžete vyzkoušet i taktiku hodnej a zlej policajt. Ten mírnější z vás neví, převaluje zboží v rukou a rozhoduje se, kdežto ten druhý nechápavě kroutí hlavou a ve dveřích svým rodným jazykem - za to ale s nezaměnitelnou dikcí - znuděně a naštvaně přemlouvá k odchodu.

Hodně lidí má pocit, že smlouváním uráží obchodníky. V mnoha místních kulturách je ale nedílnou součástí obchodu. Já mám ale pocit, že většinu prodavačů, se kterými jsem se potkala, prostě a jednoduše zkazil turismus. Nemám ráda zobecňování, ale Američtí turisti jsou ve větší míře ochotní zaplatit cokoli, co si lokál řekne. A to má samozřejmě vliv na ceny. Na jedné straně je pak úcta k místním a jejich práci a na druhý je jednoduše nutnost nenechat se ojebávat. Smlouvání je prostě v určitých částech naší planety potřeba.