Špatným vykročením k větším zážitkům

31.12.2017

Sedím ve vlaku v půlce cesty do Mnichova a v hlavě počítám, co jsem všechno zapomněla nebo nestihla. Jó, bejt haur je jednoduchý, dokud nedojde na lámání chleba. A pokud jste flink jako já, tušíte, že každou hodinu strávenou jinak než poctivou přípravou na cestách pořádně pocejtíte. A když je ten Silvestr, loučíme se se starým a vítáme nový, můžu si dovolit to s pěknou porcičkou patosu přirovnat k životu jako takovýmu.

Při balení baťůžku jsem si včera a dneska odškrtávala seznam nezbytností a snažila se tak předejít nepříjemný situaci nebo dokonce průseru. A proto mi v hlavě průběžně vyskakovaly všechny možný fuckupy, který mě na cestách doposavad potkaly. Musím říct, že je to docela zajímavá sebranka zážitků.

Když to teď vyprávím, tak se směju, ale v tu chvíli bych každýho posměváčka přerazila. Třeba když nám ujel poslední trajekt z Kantonu do Hongkongu, protože jsme nevěřili recepční, že pět zastávek metra pojedeme hodinu a půl. Ještě pořád se vidím v tý obrovský hale na břehu Perlový řeky, úplně sama, zatímco můj muž hledá kohokoli, kdo by nám pomohl - nebo kdo aspoň trochu mluví anglicky, a brečím, jako kdybych měla v Číně zůstat na věky věků ámen. Nebo když jsme si v Los Angeles spletli datum odletu do Mexika a zjistili to až těsně před odjezdem na letiště - bez budgetu na další vyhazování z kopejtka v drahým městě andělů. Případně můj oblíbenej fuckup v Santiagu, když zemětřesení shodilo silnici v Andách, kterou jsme se měli dostat na opačnou stranu kontinentu. Než jsme pochopili, co se stalo, vymysleli novej plán a vyzkoušeli několik možností jeho realizace, vyšplhala se cena za letenku z Chile do Argentiny na to samý, co jsme dali za zpáteční let z Evropy.

Kolikrát jsme se nechali natáhnout, jenom protože jsme si nezjistili víc informací, to bych počítala věky. Nezapomenutelná byla cesta skrz Las Vegas za "zaručenou" zábavou v downtown (následovaná rychlou cestou zpátky na Strip) nebo mastná projížďka taxíkem po Dubaji způsobená tak amatérskou chybou, že to vypadá, jako bysme nikdy před tím nebyli dál než na Mácháči. Nejenom v Praze taxikaří vejlupci. A nebo když jsme chtěli ušetřit a já pak problila (zvracet je tady hodně velkej eufemismus) šest z osmi hodin cesty na Machu Picchu. Možná mě to urputný zvracení ale zachránilo od sledování jízdy a taky před tím, abych vystoupila a došla to až do tý džungle pěšky, protože naše auto řídil aspirant na masovou vraždu (tahle vlastnost je nejspíš nutná podmínka pro získání peruánskýho řidičáku).

Všechno nadávání k něčemu dobrý

Vtipný je, že i když jsem byla připravená, realita mě nakonec častokrát stejně nechala stát s otevřenou pusou a přitroublým výrazem. Takže když to vezmu kolem a kolem, s důkladnou průpravou bych si ušetřila několik erupcí sprostejch slov a amoků a taky by mi zbylo na pár piv navíc. Ale třeba ta cesta na Machu Picchu byla nakonec víc než dobytí samotnýho slavnýho kopce (ehm.. autobusem, schody jsem dala až cestou dolů, několik z nich dokonce v kotrmelci). Bez toho adrenalinu v Santiagu bysme asi nepoznali Inésku, naši argentinsko-českou babičku. Na ten čínskej trajekt jsem pořád naštvaná, ale většinou mě to hned přejde, když si uvědomím, že úplně všude na světě se najde někdo, kdo vám pomůže a nechce za to vůbec nic. Do Hongkongu jsme totiž nakonec dojeli ještě ten večer. Faith in humanity restored.

Takže cokoli jsem zapomněla, nezjistila si nebo přehlídla, nejspíš (určitě! přece jen jsem malej nervák) odstartuje chrlení nadávek, ale taky to může uvést příběh, kterýmu se budu za chvíli spolu s ostatníma upřímně smát. Musím poukazovat na tu paralelu se životem, nebo je to dostatečně jasný? Ať jsou vaše cesty v roce 2018 plný překvapení s dobrým koncem!

P.S. Kdybych místo flákanda granda doopravdy studovala cestopisy a doporučení, byl by tu místo tohohle prskání třeba nějakej užitečnej a fakt praktickej blog. Ale takový přece nikoho nebaví!