Srílanská lekce z mateřský školky

10.12.2016

Jeden z nejčastějších dotazů, který na Srí Lance dostávám, ať už od novinářů nebo náhodnejch Uber řidičů a jim podobnejm, je ten, jak se mi spolupracuje s místníma a v těchhle podmínkách. Většinou odpovídám: Well, it's challenging. Je to náročná výzva. Když jsem to řekla naposledy, paní naproti mně se rozesmála.

Shanti je novinářka na volné noze, jejímž hlavním povoláním je šéfovat montessori školku. Je to Sinhálka s pracovní zkušeností ze zahraničí. Proč vypichuju tenhle detail z jejího životopisu? Protože tady dělají zahraniční pracovní zkušenosti s lidma ještě o něco větší divy než u nás. Navíc dělat montessori je podle mě výzva ještě pořád na mnoha místech Česka, natož na Srí Lance.

"Je to náročná výzva," koktám a snažím se odpověď zaobalit, "Životní rytmus Srí Lanky s tím českým moc neladí." Sedíme s Shanti v konferenční místnosti, v kanceláři vedle se odehrává schůze ženského personálu a vedle v učebně sedí čtyřletá holčička s tlustýma brejličkama a šišlavou sinhálskou angličtinou si čte z knížky. Shanti se začne smát: "Klidně řekni, že jsou tu lidi líný! Vždyť je to pravda! Mělo by se to říkat častěji. Protože abychom se mohli v něčem posunout, musíme si nejdřív uvědomit, co nás brzdí." Tenhle rozhovor je o dost jinej, než jaký jsem doposud absolvovala. Chybí evergreeny tradiční zpovědi: Odkud jsi? Jak se ti líbí Srí Lanka? Co jídlo? A tradiční neupřímný ujištění o tom, že můžu říct jakejkoli názor, protože tohle je svobodná země.

"Máte všechny povolení?" táže se Shanti. "Jo, jo. Všechny," vyhrknu a ošiju se. "A oficiálně, nebo...?" pohybem ruky pod stolem naznačí úplatek a mně dojde, kam celá tahle část rozhovoru míří. "Snažili jsme se oficiálně," odpovídám ze široka. "Já taky! Tahle země je strašně zkorumpovaná, nehodlám v tom nikoho podporovat!" dodává a prudce vydechne. Shanti je první místní člověk, kterej chápe, že kritika se nevylučuje s hrdostí. Svoje malé okaté svěřence ve školce učí sinhálsky, ale neopomíná dodat, že angličtina je spojovací článek se světem. Sedí tu v bílé bavlněné košili a tmavých kalhotách, avšak dlouze mi popisuje, že běžně nosí sárí. Ne to indické, ale místní kandyjské, které má kolem pasu volánky.

Informační schůzka se protáhne na dvě hodiny a já dostanu malou přednášku o tom, jak se dnešní mladá generace Srílančanů zbavuje zodpovědnosti a přehazuje ji na ostatní - třeba na učitele. Běžné je prý dnes mít jen jedno dítě, protože víc už je zátěž. Do školy přichází děti, které umí sotva použít záchod a samy se nenají. Matky ho předají učitelkám, aby se o něj postaraly. "Takhle to u nás nefunguje. Máme pětidenní program, kterým musí rodiče projít, aby pochopili, jak fungujeme. Že je to padesát na padesát. A hlavní zodpovědnost leží na nich. Nemáš představu, jak je to těžký," popisuje Shanti a ukazuje mi školní třídy s roztomilými mrňousy, kteří konverzují anglicky líp než většina Čechů. Na závěr se naprosto bez ostychu objednávám na další hodinu kinderterapie.

Od premiéry našeho představení uplynulo už pár dnů. Máme za sebou už i oficiální tiskovku, která nám osvětlila vztah místních k času (novináři přichází 20 minut po začátku, ministr 50 minut, další důležitej úředník hodinu patnáct) a oficiální premiéru, která nám zase ukázala, jak se lokálové staví k závazkům. Každej den se tu přesvědčujeme, že pracovat v týhle zemi skutečně JE náročná výzva. Většinu mý agendy tvoří uhánění. Uháním lidi, aby mi odpověděli na mail, uháním lidi, aby mi zavolali zpátky s rozhodnutím, uháním lidi, aby náš projekt někam přidali, a především uháním lidi, aby se k nám přišli podívat, protože máme program, ze kterýho lezou (nejen) Srílančanům oči důlků. Nejspíš mají tenhle pohyb ale zatrhnutej od svejch oftalmologů, protože si jinak nedovedu vysvětlit aktuální vývoj návštěvnosti.

Čas od času se tu ale najde někdo, kdo uprostřed rozhovoru na úplně jiný téma řekne větu "abychom se mohli v něčem posunout, musíme si nejdřív uvědomit, co nás brzdí". A já mám pak pocit, že to tady není úplně ztracený. A že ta věta možná nepatřila zatrolenýmu sinhálskýmu lidu, kterej se fláká, planě slibuje a chodí pozdě, ale jen a pouze mně.