Tučný problém rájů v Pacifiku

07.03.2018

Cookovy ostrovy, Palau, Nauru, Samoa a Tonga - kromě toho, že jsou tyhle ostrovy předobrazem ráje v Tichým oceánu, mají ještě jednu společnou charakteristiku. Najdete je v první pětce nejtlustších národů na světě (pořadí se liší podle výzkumu, favoriti ale zůstávají). V první desítce je dokonce devět zemí z týhle oblasti. Do TOP 10 už se mezi ostatní protlačil jen Katar... Pokud jste právě teď s obavama o svou váhu odložili rozpitej kokosák, můžu vás uklidnit. Problém je někde jinde.

Zatímco v Číně se pětičlená rodina běžně přepravuje na jedný malý motorce, na Tonze jsme krom našeho vypůjčenýho skútru moc podobnejch dopravních prostředků nepotkali. Důvod je jasnej každýmu, kdo se rozhlídne kolem sebe. Moc motorek, který by uvezly průměrnýho Tongánce, na ostrově není. Víc než jeden pasažér by navíc mohl stroj sešrotovat. O to větší adrenalin je pak v místním MHD, což jsou většinou minibusy přivezený z podstatně hubenějších asijskejch zemí. I během krátký cesty čeká cestujícícho intenzivní kontakt s místní kulturou.

Tonžská ryba není cool

Ne všechny ideály krásy a hodnoty totiž pronikají do společnosti stejně rychle. V době, kdy Tongáci začali sledovat v televizi importovaný seriály, si uvědomili, že limonády a brambůrky symbolizujou západní přepych. Na rozdíl od ryb, ovoce a kokosáků, který asociujou tonžskou chudobu. Nejspíš proto v obchůdcích rozesetých u cest najdete hlavně tenhle sortiment plus spoustu sladkýho. (Mimochodem v těchhle obchodech pracujou skoro výhradně lidi původem z Číny, protože při týhle práci se lokálové málo vyspí. Tongánci v sobě totiž mají nejspíš nějakej kočičí nebo koalí gen a spí zhruba dvacet hodin denně. Stánky s avokádem nebo ananasem místních proto vypadají na první pohled opuštěně, dokud si nevšimnete, že pod pultíkem to někdo totálně zalomil a nahlas chrápe. Je jedno, jestli jde o babku nebo výrostky, spánek je tu hlavní hobby.)

Naproti tomu je pořádnej zadek a traktorová pneumatika na břiše spojovaná s bohatstvím a úspěchem - na rozdíl od Západu (stačí si otevřít bulvár a spočítat tlusťochy). Král Tupou IV, syn všema milovaný královny Salote, měl ve svým nejtučnějším období přes 200 kilo. Se svou váhou to dotáhl až do Guinnessovy knihy rekordů jako nejtěžší panovník. Na 85 procent ministrů je obézních. A situaci nepomáhá kultura hostin. Podle nepsanejch pravidel je nutný vystrojit co největší obžerství a pak závodit, kdo se víc přecpe. K tomu připočtěte tučný jehněčí žebra, který sem ve velkým putujou z Novýho Zélandu, protože jsou zkrátka levný a není na nich moc masa oproti tuku, a katastrofa je na světě.

Na ostrovy zatím nemáme

Tahle se bohužel nepřežene rychle jako nedávnej tajfun. Hůř jsou na tom ženy, protože macatá paní je Tongánce víc sexy než vyzáblá modelka. Předpokládaná délka života klesla zhruba o deset let na 64. Podle odhadů trpí cukrovkou 2. typu na 40 procent obyvatel. Úřady mluví spolu s nárůstem kardiovaskulárních onemocnění o epidemii. Na amputace čekají v místní nemocnici už i dospívající. Náklady státu na zdraví jednoho občana se za posledních dvacet let skoro zdvojnásobily, a to přestože má Tonga už od roku 2004 vypracovanou strategii boje s obezitou a navyšuje počet lidí, kteří se tímhle problémem zabývají.

Čísla nemocnejch jsou prostě pořád horší. Je to asi jediná statistika, ve který Tonga poráží zbytek světa. Ale není třeba se stresovat - společně s ostatníma tenhle ostrovní státeček doháníme. Na světě je údajně kolem 600 milionů obézních lidí. Od roku 1980 se počty zdvojnásobily. Ani hlad, ani války tuhle valící se lavinu špeků a inzulínu nezastaví. A to i v Česku. Ve statistice obézních jsme porazili skoro všechny v evropský osmadvacítce (tak aspoň něco, žejo). Obézních je u nás skoro 20 procent a nejhůř jsou na tom lidi ve věku od 45 do 64 let. Předseda České lékařské společnosti Jana Evangelista Purkyně Štěpán Svačina řekl pro Český rozhlas, že krom chirurgických zákroků a prášků je potřeba léčit obezitu taky psychologickou pomocí. (Vážně byl respondent s tímhle jménem vybranej v tý spoustě možností náhodně?!) Pro Čechy ale v zásadě platí stejný přikázání jako pro Tongánce: líp jíst a víc se hejbat. Tyhle dvě jednoduchý pravidla, na který přijde i malý dítě, totiž žádnej prášek nepřechytračí. To vám řeknou i v Polynésii.

A nezajímalo by vás třeba ještě...
> jak se projíst městem, když už jsme u těch žranic
> že ve východní Africe to s jídlem není zas taková hitparáda
> jak vypadá mexickej festival pro 70 tisíc lidí

A víte, že mám taky Facebook a Instagram, kde můžete sledovat moje nerozvážnosti a kafíčka?